Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

cestování do hlubin vlastního života

Zážitky, které udivují a léčí

 

 

těhotenství, porod, dětství, dospělost - jedinečný člověk, jedinečný příběh

Naše workshopy jsou zaměřeny na znovuprožití a poznání ranného dětství, na osobitost daného jedince a také na jeho příběh

Znovuprožití a hlubší poznání vlastního dětství téměř vždy uvolní energii, podnítí další rozvoj, přináší do života radost

Cestování do hlubin vlastního života, tento náročný ale hojivý maratón, to je příležitost, to je velká šance pokročit dál


 

 

Proč zdůrazňujeme zážitky

 

 

Možnost dávné zkušenosti mapovat, poznávat, znovu prožívat a postupně proměňovat Početí, těhotenství, porod a ranné dětství. Ano, to jsou zkušenosti, které si každý s nás v sobě nese. Někde hluboko v paměti, někde hluboko v osobním nevědomí. Právě tyto prazákladní zkušenosti do značné míry určují naše chování, stav našeho těla i zdraví a náš život. Proto se k nim během našich workshopů cíleně vracíme. Tyto prazákladní zkušenosti se světem lze vnímat dvojím způsobem: jako neměnnou osudovou danost - a nebo jako něco, co lze prozkoumat, pochopit, nahlédnout a postupně doplňovat a tím i postupně měnit. Lze to říci i jinak: na ranné zkušenosti se lze odvolávat, naříkat nad nimi, naříkat nad vlastním osudem. A nebo je pojmout jako osobní výzvu, jako šanci, jako příležitost. Druhý postoj je nám bližší. Naše dlouholetá práce oblasti  psychoterapie a práce s mapami nás k tomu opravňuje. Tyto prazákladní zkušenosti je skutečně možné systematicky mapovat, poznávat, je možné se k nim cíleně vracet a znovu je prožít a tím i postupně měnit.

 

Setkání zaměřená především na zážitky A teď k našim workshopům. Naše pojetí, naše celostní přístupy vycházejí z dlouholetých zkušeností. Po mnoho let jsme kromě psychoterapie provozovali různá setkání a workshopy, které byly primárně zaměřeny na silné zážitky a jen nepřímo na osobní rozvoj a terapii. Tyto vedlejší efekty byly samozřejmě vítány, ale z hlediska celkového zaměření daných setkání to byl skutečně spíše vedlejší efekt. Ale ani při těchto setkáních nešlo přehlédnout, jak se mnozí účastníci před očima mění. A proměny mnohých byly často až neuvěřitelné.

 

Poznávání skrytých souvislostí provázené silnými zážitky Workshopy, kde cíleně užíváme mapy, byly naopak zaměřeny přednostně na celostní diagnostiku, sebepoznání, na osobní rozvoj a terapii. Silné zážitky jsme samozřejmě vítali, ale vnímali jsme je trochu okrajově. To pouze zpočátku a jen do té doby, než jsme si začali klást otázky typu: Co všechno je vlastně během workshopů účinné? Co způsobuje ony potřebné a tak vítané změny? Co dokáže korigovat ty neblahé či dokonce traumatizující prazkušenosti z dětství? Pak jsme si naplno uvědomili, že onu transformační mohutnost, onu sílu, která proměňuje, má právě především kombinace: poznávání skrytých souvislostí a souběžné prožívání silných emocí.

 

Cílené hledání tzv. účinných faktorů Začali jsme cíleně pátrat po následujícím: kdy a jaké prožitky se během našich workshopů vlastně objevují - jak jsou vnímány - co způsobují. To jsou důležitá otázky. Je totiž dobré vědět, jak působí ty které postupy a techniky, jak ty které situace a s nimi spojené prožitky. Je to vlastně ono cílené hledání účinných faktorů. Pokud vyhledáme a jasně vymezíme, lze s nimi cíleně pracovat. Pak je možné na onu tak účinnou kombinaci položit důraz event. cíleně vytvářet situace kde se ono rozpoznávání skrytých souvislostí v kombinaci se silně emočně nabitými zážitky vyskytuje. Prozkoumejme teď společně celý průběh workshopu a soustřeďme se na takovéto situace. Podívejme se společně na jednotlivé části workshopu právě z tohoto hlediska.

 

 

situace, v nichž se objevuje poznávání SOUVISLOSTÍ a silné prožitky

 

 

Úvod, tj. přivítání, představení a sdělení programu - nejvýraznější prožitky

 

  • Prožitek lidského společenství, významu ochranného kruhu a citlivosti dlaňových čaker Už přivítání přináší neobvyklý zážitek. Účastníci stojí v kruhu, zažívají sílu skupiny, sjednocující a zároveň ochranný význam uzavřeného kruhu. Navíc si podají si ruce tak, aby dlaňové čakry na sobě navzájem dobře seděly a posílají si a přijímají po kruhu energii.Mnohé udivuje, že tohle všechno je vůbec možné..

 

  • Údiv z různosti lidských osudů Již během představování účastníci slyší první „letmé skicy“ velice různých a často i hrůzných příběhů-osudů. S údivem začínají poznávat, jak veliká je různorodost důvodů resp. motivace pro účast ve workshopu. nejčastěji je to aktuální trápení, jindy to jsou celoživotně problémové, často až nevysvětlitelně vyostřené vztahy s  rodiči či sourozenci. U některých převažuje snaha dostat se dál, dostat se z „uvíznutí“, u některých převažuje dokonce pouhá zvídavost.

 

  • Otevřenost v komunikaci a vzájemná podpora Už při vzájemném představování přichází další údiv. Příjemně překvapí nezvyklá otevřenost, rodící se vzájemnost a důvěra a rodící se vše pronikající podpora. To je obzvláště důležitý korektivní zážitek pro příliš uzavřené povahy a také pro jedince, kteří mají již od dětství velice nízkou bazální důvěru ve svět.

 

 

přípravy papírů, kreslení rastrů - nejvýraznější prožitky

 

  • Návrat do hravého dětství a radost z neobvyklých aktivit Před samotnou tvorbou oněch čtyř map je potřeba nakreslit na velké papíry např.. svůj obrys těla, časovou osu s tolika dílky, kolik je dotyčnému let, zakreslit půdorys dané místnosti a pod. Účastnici často při kreslení lezou po čtyřech po zemi a zřejmě samotný tento „návrat na čtyři“, tento regres spouští mnohé dětské vzpomínky. Téměř vždy zavládne až nepochopitelné dětské nadšení plné radosti a humoru. A mnozí to následně potvrzují: už tyto přípravy, toto lezení po čtyřech v nás spontánně spouštělo vzpomínání na školku, na dětství, na dětské blbnutí a dětské hry. Každopádně tento „návrat na čtyři“ u většiny účastníků rozpouští onu dospělou upjatost, pseudo-důstojnost. Začínají se odhazovat masky.

 

  • Přeměna normálních těl v „golemy“ Jak jsme již naznačili, v rámci přípravy na Mapu těla je potřeba nakreslit na velký papíry obrys vlastního těla. Děláme to tak, že si dotyčný lehne na velký papír a někdo z jeho trojice jej fixem obkreslí. Výsledkem nebývá příliš přesná kresba, ale figura, která ze všeho nejvíce připomíná ležícího golema. To spouští salvy smíchu a často sérii (sebe-)kritických poznámek typu: „…to se nedivím, že jsem se nemohla vdát…“ Další prožitek, který rozpouští masky, zvyšuje otevřenost a připravuje trochu paradoxně půdu pro vzájemnou důvěru. „Golemovitost“ figur vzniká díky oblečení, které překáží, ale především díky ne příliš velké pečlivosti kreslících. Ti bývají díky lezení po kolenou v „dětském stavu mysli“. Převládá u nich dovádivost, veselí, šprýmování a za těchto okolností na nějaké té nepřesnosti nezáleží. A pro kvalitu následných map to vůbec nehraje roli, ale pro celkovou atmosféru ve skupině velikou.

mentální příprava Účastníků před samotnou prací na mapách - nejvýraznější prožitky

 

  • První přípravné cvičení: koncentrace na malou plošku na prstu Účastníci sedí, ruce na nohou dlaněmi vzhůru. Oba ukazováčky se lehce dotýkají palců, tvoří tzv. špetičky. Všichni si zavřou oči a mají za úkol veškerou svoji pozornost soustředit na malou plošku mezi ukazovákem a palcem pravé ruky. Po dosažení tohoto stavu skloní hlavu, což je znamení, že lze pokročit dál. Pak obdobně soustředí veškerou pozornost do palce na levé ruce, po chvíli pak do plošky palce pravé nohy a nakonec do plošky palce nohy levé. Cílem je dokázat účastníkům dvě věci: lze se relativně rychle naprosto koncentrovat - lze se soustředit na jakoukoliv část vlastního těla. Většina účastníků je už při tomto prvém cvičení příjemně překvapena. Hlavně tím, že to je vůbec možné, že lze s pozorností takto cíleně pracovat. Mnozí popisují ohromné zúžení pozornosti, jaké ještě nikdy nezažili, někteří mluví dokonce o jakémsi uzounkém „laserovém“ paprsku. Většina z nich uvádí, že v danou chvíli pro ně přestává existovat vnější svět, existuje jen a jen daná ploška, nic víc. Veškerá existence, veškeré bytí je najednou v jediné malé plošce. Zvláštní zážitek.

 

  • Druhé přípravné cvičení: prožívání středu svého bytí Je to objevování a prožívání středu sama sebe, prožívání vlastního centra. Účastníci leží na zádech, ruce podél těla. Zavřou si oči a pomocí dechu se zklidní. Potom mají za úkol nalézt ve svém těle či v jeho nejbližším okolí své vlastní centrum, střed vlastního bytí. Po dosažení cíle skloní hlavu, což je znamení, že lze pokročit dál. Pak mají za úkol v tomto centru chvíli pobýt. Pak s ním postupně splynout, tj. být samotným tímto centrem. Pak mají za úkol si postupně kleknout, pak sednout a nakonec stoupnout s tím, že ve všech těchto nových polohách si pocit a vědomí centra podrží. Po tomto cvičení se opět vzájemně podělíme o své zážitky. Zde bývá údiv ještě větší. Většina účastníků nikdy nic podobného nezažila. V životě je nenapadlo po nějakém svém vlastním centru vůbec pátrat. Mnozí po tomto splynutí popisují velice zvláštní stavy. Nejčastěji je uváděn prožitek nebývalé jednoty a celistvosti, mnozí uvádějí i pocit velkého bezpečí či pocit zvláštní síly. Někteří dokonce mluví o pocitu nezranitelnosti. Účastníci díky tomuto cvičení, díky těmto silným a nezvyklým zážitků získávají pro svůj život a pro pojetí sebe sama další, novou dimenzi. Od nynějška mají možnost s tímto vysoce osobním centrem pracovat. Kultivovat své pobývání ve světě a ve svém těle. Jejich prožitková sféra byla obohacena o další, v drtivé většině naprosto novou dimenzi.

 

  • Třetí přípravné cvičení bezprostředně předchází tvorbě map: navození změněného stavu vědomí Jeho cílem je co nejvíce se zklidnit, následně se co nejvíce pohroužit do změněného stavu vědomí a díky tomu získat možnost se vracet v čase, získat tak přístup do hlubších pater své vlastní paměti, získat přístup do svého osobního nevědomí. Usnadní se tím proces intensivního vzpomínání. Využívá se k tomu kromě jiného plného jógového dechu. Účastníci leží na zádech, ruce podél těla. Zavřou si oči, naplno se soustředí na svůj dech, na průběhy jednotlivých nádechů a výdechů. Pomocí takto prohloubeného a plně vědomého dechu se nejprve zklidní. Při dále trvající silné koncentraci na dech sledují po určitou dobu především své výdechy. A s každým výdechem se více a více uvolňují a zklidňují (užíváme tzv. Dechovou mísu). Po určité době dosáhnou nejen relativně hlubokého uvolnění, ale celkově se změní jejich stav vědomí. Pak jsou vyzváni, aby svou pozornost od dechu odpoutali s tím, že nyní jsou připraveni se vracet v čase, že jsou ve stavu, kdy se budou nezvykle dobře vynořovat i dávno zdánlivě zapomenuté události a zážitky. Mají za úkol si znovu projít celý svůj dosavadní život a znovu si připomenout všechny klíčové události. Rozpomenout se postupně na všechno, co mělo v jejich životě velký význam, na všechno, co formovalo jejich osud. Rozpomenout se na to dobré i na to zlé. Je jim doporučeno, aby postupovali od současnosti až ke svému narození. Po určité době se z tohoto pohroužení vracejí zpět do přítomnosti, zpět do plné bdělosti. Dělají to opět pomocí plného dechu. Tentokrát více sledují vlastní nádechy a pomocí nich se postupně vrací. Dříve než se pustí do samotné tvorby map, opět se poptáme, jak to šlo, co se vynořovalo, jak to prožívali atd. Zde bývá „okouzlení“ samotnou technikou daleko menší, protože účastníci jsou doslova pohlceni tím, co se vynořilo, tj. svými vlastními vzpomínkami. Jsou zcela ponořeni do jejich obsahu. Celkové prožívání těchto návratů je velice závislé na tom, nakolik byl jejich dosavadní život šťastný či naopak nešťastný. Zde se objevují jak velice blažené úsměvy a vzpomínkové okouzlení, ale také dost často i první slzy a bolest. Dost často i vztekání a polohlasné nadávání. Někdo takto polohlasně proklíná rodiče, někdo klne bývalému či současnému partnerovi, jiný vlastním dětem, mnozí proklínají minulý režim, který zničil celou jejich rodinu. Záleží na osobní historii, na vrtkavém osudu.

 

  • Další přípravná cvičení: toto pohroužení se v modifikované podobě opakuje během workshopu vícekrát Provádíme ho jak před kreslením mapy života, tak před kreslením mapy vnitřních osob i před mapováním těla. Postupy jsou velice podobné, pouze tematizace se liší dle zaměření dané mapy. Každé další pohroužení bývá zpravidla hlubší a hlubší a vzpomínání je stále intensivnější.

 

 

individuální práce na mapách - nejvýraznější prožitky

 

  • Váhání před započetím práce na samotných mapách Tvorba osobních, barevných map, to je samo o sobě nezvyklé. Téměř nikdo z účastníků nikdy nic takového nedělal a nezažil. A někteří nejistější mívají různě obavy, zda to vůbec zvládnou. Po chvíli váhání se naplno pohrouží a údiv a následná radost bývá o to větší, o co silnější byly počáteční pochybnosti. Při hledání vhodného způsobu jak řadu důležitých věcí vyjádřit kresbou, symbolem, barvou či jinak, pracují obě mozkové hemisféry potažmo celý systém mysl-tělo a díky tomu dostáváme řadu zasutých obsahů do vědomí ještě jinými cestami než pouze slovy. Objevujeme tak další hlubší významy, souvislosti a kontexty. Možnost vystoupit ze slov umožňuje přístup do hlubších vrstev paměti resp. do nevědomí. Abychom rozptýlili obavy, v tomto momentě zpravidla účastníkům ukážeme několik hotových map. Nejen, že si je s velkým zájmem prohlížejí, ale získají tím alespoň rámcovou představu, jak vlastně takové mapy vypadají. A zde také znovu objasňujeme, proč to vše děláme, čemu to celé slouží. Zdůrazňujeme celkový záměr a proč jednotlivé části tak navazují a jaký je jejich smysl. Sdělíme jim něco v tomto duchu: 1) Každý účastník intenzivně vzpomíná. Dělá to navíc po přípravě a za změněného stavu vědomí. 2) Potom má možnost vše, co se vynořilo, zachytit v  na papír. Využívá při tom kreseb, barev a připojených komentářů. 3) Má možnost to nejen zachytit, ale vše si přehledně a systémově uspořádat. Díky připraveným rastrům se původně dílčí či ostrůvkovité vzpomínky spojují do smysluplných celků (způsob zachycení je dán rastry jen rámcově, je zde velký prostor pro individuální vyjádření) 4) Pak má ještě jednu další a velmi důležitou příležitost. Má možnost své 4 mapy předvést v trojici dalším dvěma lidem, má možnost ve velice chráněném intimním prostoru trojice v klidu převyprávět svůj život resp. svůj osobní vývoj. Po těchto ukázkách a vysvětlení se pak sami, někdo váhavěji a někdo s velkou vervou pustí do tvorby vlastních map. O to je také větší radost na konci při společné výstavě. Ale nepředbíhejme.

 

  • Samotná tvorba map, jejich postupné kreslení Na samotném začátku sice zabírá část pozornost technická stránka věci, ale to po chvíli mizí. Ke slovu se znovu naplno přihlásí samotné vzpomínky a hluboký ponor do samotného mapování. Pak se jen tu a tam objevuje občasné hledání formy, jak ten který obsah co nejlépe vyjádřit. A tak po počátečních obavách a troše váhání nad „techné“ více a více sílí údiv a tichá radost: postupně se z nicoty vynořují uspořádané barevné mapy. Často bývají tak výtvarně zajímavé a krásné, že litujeme toho, že je nejde veřejně vystavovat. Jsou totiž velice velice osobní. Roste údiv na tím, jak se z ostrůvkovitých vzpomínek vynořuje ucelený, srozumitelný, přehledný celek. Jak se postupně vynořuje jiný, daleko ucelenější pohled na vlastní život, na vlastní tělo, na vlastní povahu. Začíná se vytvářet náhled. (Zde je dobré zmínit ohromnou výhodu našeho zaměření na celostní mapy a celostní přístupy. Díky tomu, že jde o kombinací kreseb, grafů a textů, uplatní se zde navíc ve velké míře projekce nevědomých aspektů. Mapy mají potenciál projektivních technik).

 

 

sdílení v trojicích - nejvýraznější prožitky

 

  • Zážitek otevřenosti, porozumění, intimity, souznění a podpory Jeden člen trojice je aktivní, vypráví svůj životní příběh, popisuje své vnitřní osoby atd., ti další dva pouze naslouchají, event. se tu a tam dotazují. Na sdílení v trojicích dáváme obvykle 3 až 5 hodin. Každý člen trojice má tedy pro své vyprávění 1/3 tohoto času. Pak se role vystřídají, tj. začne vyprávět někdo další a předchozí „vypravěč“ nyní naslouchá. Vyprávění probíhá nad mapami, vyprávějící vlastně neustále na své mapy odkazuje. My se samozřejmě velice pečlivě po skončení tohoto sdílení účastníků vyptáváme na jejich dojmy a prožitky. Téměř všichni unisono nám sdělují, že vlastně největším a nejhlubším zážitkem bylo: a) Vůbec ta možnost o sobě v klidu a souvisle povídat po tak dlouhou dobu. b) Možnost být středem vřelé pozornosti a skutečného, nepředstíraného zájmu. c) A téměř všechny bez rozdílu přímo fascinuje ohromná důvěra, otevřenost a intimní atmosféra, která v trojici zavládne. To fascinuje nejen je, ale znovu a znovu i nás terapeuty. Tento zážitek intimity a otevřenosti je velice důležitý, pro mnohé dokonce často doslova zlomový. Především pro ty účastníky, kteří byli a jsou v tomto smyslu deprivovaní a díky své osobní historii jsou do jisté míry hendikepovaní. Např.: ti značně uzavření - dále ti, co mají sníženou důvěru k lidem obecně - ti, co mají sníženou sebedůvěru - ti, jejichž matka či rodiče se jim vůbec nevěnovali a další. Není pak divu, že právě v  těchto skupinách, v těchto trojicích, vznikají přátelství často na celý další život.V pozadí stojí především právě ony nezvykle silné zážitky blízkosti, souznění, vzájemného porozumění a podpory.

 

  • Zážitek jasnosti, přehlednosti, srozumitelnosti a celistvosti Tento zajímavý zážitek více zdůrazňují ti účastníci, kteří jsou z pomáhajících profesí, kteří mají nějakou rozsáhlejší zkušenost z práce s lidmi a ti, co sami absolvovali nějakou formu terapie. Oni dobře vědí, co taková práce obnáší a že zde bývá nejprve předběžná formulace problému - pak hlubší diagnóza - následuje formulace osobní „zakázky“ - pak teprve nastává hledání vhodného terapeutického postupu - a teprve pak dojde na samotné terapeutické „zásahy“. Tyto zkušené účastníky proto žádáme, zda by mohli navzájem porovnat různé způsoby práce. Také např. práci bez jakýchkoliv map a práci s mapami. Rozdíl označují obvykle jako propastný. Ptáme se samozřejmě proč, v čem je onen veliký rozdíl. A pak obvykle říkají: a) Mapy a dané postupy si přímo vynucují systémový a systematický přístup, jdou cíleně proti útržkovitosti a ostrůvkovitosti. Nastolují celistvost. b) Klienti při tvorbě map využívají celou škálu prostředků, tj. nejen slova, ale i symboly, kresby, grafy či sochy. Jsou zde projektivní i neprojektivní aspekty a postupy, více se díky tomu dostávají do kontaktu se svým nevědomím. c) Tvorba těchto map a jejich presentace účastníky baví, jsou velice motivovaní. Mají možnost vystoupit z běžných, často značně stereotypních slovních popisů a začít po mnoha letech opět kreslit, užívat různých „chytrých“ grafů. Je zde hodně tvořivosti a dobrodružství objevování. d) Pokud klient či pacient o sobě něco sděluje a má k tomu k dispozici tyto mapy, vše je daleko přehlednější, jasnější, srozumitelnější a celistvější. Naše i jeho porozumění je daleko rychlejší a hlubší. e) Mapy výrazně podporují vizualizaci.Vynořují se díky tomu souvislosti, které bez map vůbec nelze objevit. Tyto „objevy“ zpravidla přináší údiv a radost, ale někdy i smutek a pláč. Ve svém souhrnu to jsou ale všechny tyto objevy a prožitky prorůstové, uzdravující. g) Tyto mapy a postupy výrazně zvyšují rychlost a efektivitu terapeutické práce.

 

  • Údiv z porozumění vlastním slovům a sama sobě, úleva ze samotného sdělování Při presentaci vlastních map v trojici dotyčný všechno říká nahlas. Říká to tedy nejen těm dvěma, ale aniž si to uvědomuje, také sám sobě. Všichni ze zkušenosti víme, že je naprosto něco jiného o věcech potichu, nesouvisle a pouze uvnitř své mysli hloubat a nebo to někomu vyprávět. Účinek je nesrovnatelný. Při povídání nahlas se vše dostává daleko více do vědomí a navíc to působí úlevně ve smyslu: měl jsem možnost se někomu svěřit, někomu to sdělit. Pokud něco sdělujeme druhému nahlas, jsme nuceni sdělovat to tak, aby tomu ten druhý porozuměl. Jinak hovor velmi rychle skončí. Při práci s mapami je tedy nutné převyprávět obsah vlastních map jasně a srozumitelně. Je-li něco nejasného, ti dva se ihned ptají. Také zpravidla chtějí vysvětlit, proč vypadají kresby tak jak vypadají, proč byly použity právě dané symboly či dané barvy a ne jiné. Díky těmto dotazům a různým odbočkám se vynořují a dostávají do vědomí další, často naprosto nečekané významy a souvislosti. Vše probíhá v přátelské, intimní, napomáhající atmosféře, sebeúcta tudíž není ohrožována, není nutné spouštět obrany. Za těchto okolností začínáme skutečně sama sebe slyšet a vidět, začínáme sami sobě rozumět. Začínáme získávat náhled. Dotyčný začíná „slyšet“ sám sebe, ty věci mu začínají naplno docházet.A to zpravidla vzbuzuje také značný údiv.

 

  • Údiv z celistvosti, z porozumění sama sobě jako celku Pokud dotyčný při vyprávění přeskakuje či jinak zmatkuje, ti dva ho zpravidla velice rychle zarazí a požádají, aby o svém životě (těle, vnitř. osobách či rodu) povídal uspořádaně a v určitém logickém sledu. Tedy tak, aby měli možnost sledovat nejen jeho vyprávění, ale zároveň i mapy a aby díky tomu mohli chápat nejen jednotlivé detaily, ale aby dotyčnému porozuměli jako celku. Jako člověku, který má kromě svého ega i tělo se všemi  jeho radostmi i starostmi. Jako člověku, který má svou historii, svůj rod a svůj příběh, jako člověku, který žil a žije určitým způsobem v určitém životním poli. Jako člověku, který si plánuje nějakou budoucnost. My tento systematický přístup doporučujeme a také samy mapy k tomu vedou. Tím se zároveň vytváří možnost, že i dotyčný účastník začne sám sebe vnímat jako celek, sám sobě jako celku začne více rozumět. To bývá zdrojem nefalšovaného údivu: vidět se a vnímat jako celek. Získává tím zároveň trochu paradoxně od sama sebe jistý odstup a nadhled, ale posléze to zdánlivě paradoxně vede k tomu, že je sám sobě bližší, sám sobě lépe rozumí. To má ohromnou sílu. Převážně to vede ke většímu respektu vůči sobě, k nárůstu sebeúcty a ke zklidnění.

 

  • Údiv nad pohnutými osudy druhých, objevování jejich hlubin, objevování shod a rozdílů Prvý v trojici nejprve mluví o sobě, ale pak se vše obrací a je v roli naslouchajícího. Má tedy velice vzácnou, a pro běžného člověka zpravidla velice nezvyklou, příležitost vyslechnout si velice podrobně další dva životní příběhy a vzít si z nich ponaučení. Vůči sobě jsme v jistém smyslu značně hluší a slepí, a také zde tedy platí, že sebe vidíme často lépe skrze druhé . Často jsme schopni poučit se z příběhu někoho jiného více než z příběhu vlastního.

 

Účastníci pracují v celé skupině jako celku - nejvýraznější prožitky

 

  • Sdílení - možnost nahlédnout do uzavřeného světa ostatních trojic, možnost uslyšet jejich zážitky Při práci skupiny jako celku pracujeme v kruhu, ale dané trojice vždy sedí pohromadě. Každá trojice dostane postupně slovo a její členové sdělí všem ostatním, jak se jim pracovalo, jaká byla u nich v trojici atmosféra a co prožívali. Znovu a znovu se zde opakuje: hluboký zážitek otevřenosti, porozumění, intimity, souznění a podpory. Našich workshopů se zúčastňuje relativně mnoho odborníků z přilehlých profesí i poučených laiků. I jejich reakce jsou zajímavé, bývají často udiveni a překvapeni. Při této reflexi velice často poukazují na to, že teprve nyní, teprve po své osobní zkušenosti v trojici, si naplno uvědomují, jaký ohromný rozdíl je pracovat v trojici a skupině, která má např. 10 či 12 členů. Shodují se: v trojici je vzájemná důvěra a intimita nesrovnatelně větší než ve velkých skupinách - lidé se zde daleko rychleji otevírají - díky tomu daleko rychleji otevírají i velice intimní a bolestná témata - práce zde jde daleko více do hloubky. A padají od nich i poznámky typu: „ … o terapii číst, nebo ji pouze vidět… a nebo ji osobně zažít? Nesrovnatelné. A zážitek v trojici? Mimo jakoukoliv diskusi.“ Ostatně proto je kladen takový důraz při výcviků budoucích koučů a terapeutů na vlastní, osobně prožitou zkušenost. Zde ji mohou získat ve velice silné podobě.

 

  • Sdílení - možnost nahlédnout do života ostatních členů skupiny, údiv nad různosti lidských osudů, porozumění, soucit, solidarita Jak jsme již řekli v předchozím odstavci, při práci skupiny jako celku pracujeme v kruhu, dané trojice sedí pohromadě. Nejprve trojice pohovoří o celkové atmosféře atd., pak postupně dostanou slovo jednotlivci, vždy členové z téže trojice. Zde, na začátku těchto osobních sdělení, znovu připomínáme již v úvodu zmíněná pravidla: Záleží jen na nich, co chtějí říci, je to jejich svobodná volba. Také nemusí říci vůbec nic a ostatní respektují. Při příliš „šťouravých“ dotazech mají právo říci „Toto je tabu!“ a nebo to celé zarazit slovy „Už toho bylo dost. Dál už nechci pokračovat!“ Po tomto krátkém upozornění má každý možnost podělit se s ostatními: jak o svém životě mluvil, co otevřel, jaká témata byla pro něho stěžejné a k čemu dospěl. Ostatní mu naslouchají a mají právo na cokoliv se zeptat. On může, ale nemusí odpovědět. A největší zážitky? To co ostatní od něho uslyšeli jen v náznaku jako útržkovitou „letmou skicu“ během představování, nyní slyší v daleko rozsáhlejší podobě. Nyní slyší ty různé a často až neuvěřitelně hrůzné příběhy-osudy. S údivem dotyčný i ostatní začínají poznávat, jak je na jedné straně různorodost životních příběhů veliká a na druhé straně objevují mnohé podobnosti a obecnosti. Při tomto sdílení převládá zvláštní napjatá pozornost, často plná slz a porozumění. Vzniká zde prazvláštní solidarita. A kromě jiného také to, co známe z krásné literatury či dobré divadla: rodí se obecnější náhled, akceptace lidských osudů, vzájemná tolerance a jakési prazvláštní smíření.

 

  • Sdílení - možnost objevovat často skryté a obecnější souvislosti, příležitost se vzdělat ve stylu „by the way“ Každý účastník tedy sdělí, co sám uzná za vhodné, ale v principu má možnost v jakési zkratce všechno důležité převyprávět ještě jednou. Pak ho doplní jeho „souputníci“, tj. ti dva z jeho trojice, ti dva, co slyšeli všechno a podrobně. Měli příležitost vidět a podrobně prostudovat všechny jeho mapy. Jsou mu díky společné práci v téže trojici nejenom velice blízcí, ale jsou také vlastně jeho „znalci“. Znalci jeho osoby i jeho historie. Jsou v tomto případě „nejpovolanějšími „experty“. (A sázíme se, že toho o dotyčném vědí daleko více než jeho rodiče či partneři.) Také oni dva si o dotyčném a jeho životě vytvořili nějaký obrázek a mají možnost se o něj se všemi ostatními podělit. Samozřejmě jim k tomu musí dát dotyčný svolení. Pak sdělí své dojmy a náhledy samotní terapeuté. Následuje krátká rozprava. Dotyčný tedy slyšel sám sebe, pak své dva souputníky a nakonec i terapeuty. A opačně: všichni tedy uslyší, i když v jisté zkratce, příběhy všech ostatních účastníků, všichni také uslyší komentáře samotných lektorů či terapeutů. To je velice účinné vzájemné učení se. To účastníci velice oceňují. A nikdo se ani chviličku nenudí. Je to to nejúčinnější studium psychologie, co známe.

 

práce s  jedincem před skupinou - nejvýraznější prožitky

 

  • Společná tvořivá práce, hledání - týmová snaha zformulovat stěžejní problém daného jedince a jeho možnou zakázku Při práci s jedincem před skupinou pracujeme v kruhu. Krátce vysvětlíme, jak obvykle v této části workshopu pracujeme, jaké jsou zhruba možnosti a co vše to obnáší. Jde o naprosto otevřenou nabídku, kdokoliv ze skupiny může této příležitosti využít. Účastník, který se rozhodnul se svými problémy vyjít ven do skupinového prostoru a poprat se s nimi, se stává pro další chvíle centrem všeho dění. Terapeuté i skupina jako celek jsou zaměření přednostně na něj (pro zjednodušení textu mu říkejme „klient“). Ten je vyzván, aby sdělil všem ostatním podstatu svých potíží a pokusil se zformulovat, co by od skupiny a terapeutů v této chvíli potřeboval a chtěl. Pokouší se zformulovat svou zakázku. Následuje rozprava, jejímž cílem je: a) zvážit, zda je popis problému srozumitelný a adekvátní, b) zda je zakázka reálná a splnitelná. Ostatní účastníci se hlásí o slovo, mohou přeformulovat jak základní problém tak i zakázku. Jde vlastně o týmové hledání, zpřesňování, ujasňování. Dotyčný klient pečlivě naslouchá, terapeuté taktéž. Ti celou debatu nejen moderují, ale v jejím závěru se pokusí vše shrnout, daný problém jasně pojmenovat a zformulovat uchopitelnou a splnitelnou zakázku. Závěrečné slovo má samozřejmě dotyčný odvážlivec, tj. klient. Na něm záleží, zda s danou formulací souhlasí a zda ji přijímá. To byl ve zkratce postup, ale teď k zážitkům. V této části workshopu mají účastníci možnost hlouběji nahlédnout do terapeutické práce. Povětšinou zde panuje téměř hmatatelné vcítění, souznění, porozumění a podpora. A nás terapeuty nejvíce fascinuje ona úporná snaha dotyčnému pomoci. To někdy vede až ke krkolomným a nerealizovatelným návrhům. Odborníci i úplní laici oceňují týmový přístup, způsob a intensitu hledání, otevřenost debaty, atmosféru důvěry, přijetí a celkově tvořivou atmosféru. Je zde možno vyslovit i naprosto laické, naivní návrhy a nikdo se nezlobí, nevysmívá. Je to prostě týmová, tvořivá práce. Nezkušené laiky opakovaně překvapuje náročnost, profesionály účinnost celého procesu. Ta práce je skutečně namáhavá a navíc jde o „terapeutický maratón“.

 

  • Další tvořivá práce, další hledání - týmové hledání možností, jak danou zakázku co nejlépe naplnit Problém byl pojmenován, individuální zakázka byla zformulována, dotyčný vše přijal. Nyní jde o to najít způsob, jak ji co nejlépe naplnit. Opět následuje celoskupinová rozprava, jejímž cílem je navrhnout, zvážit a do realizovatelné podoby dotáhnout postup, jak zadaný úkol zvládnout. Opět jde o týmovou práci, tj. účastníci se hlásí o slovo a přednáší své návrhy. Jde vlastně o hledání, zpřesňování, ujasňování cílů a postupů. Dotyčný klient pečlivě naslouchá, terapeuté taktéž. Ti celou debatu opět moderují, usměrňují. V jejím závěru musí vše shrnout a navrhnout dílčí metody či techniky i celkový postup. Závěrečné slovo má opět dotyčný odvážlivec, tj. klient. Na něm záleží, zda s daným návrhem souhlasí a zda jej přijímá a půjde do něj. A zážitky? Ty jsou obdobné jako v předchozím kroku: udivuje a těší úporné hledání, týmový přístup, otevřenost debaty, celková tvořivá atmosféra i náročnost celého procesu. Zde se ale objevuje něco nového. U mnohých, především u laiků, jistá bezradnost a zároveň zvědavost. Nemají zpravidla žádné zkušenost a tak nevědí, co by se dalo dělat, ale roste jejich očekávání věcí příštích.

 

  • Společná tvořivá práce - terapeutická práce s daným jedincem před skupinou Tato část workshopu je na hluboké zážitky snad vůbec nejbohatší. Bývají velice silné. A často až fascinující. A jsou také mimořádně účinné. A to nejen pro daného jedince, ale pro většinu členů skupiny. Ale jak je popsat, když jsou téměř nesdělitelné. Právě v této části je nad jiné patrný onen propastný rozdíl v základních modalitách prožívání (a možného učení se): o něčem pouze číst - něco vidět jako nezúčastněný pozorovatel - a nebo něco v naprosté koncentraci a pohroužení zažít na vlastní kůži. To je také jeden z důvodů, proč opakovaně selhávají pokusy filmařů natočit samotnou terapii resp. její vrcholové okamžiky. Proč? Celá skupina se při této práci velice často dostává do zvláštního stavu vědomí. A nejen ona, ale i celá místnost a nebližší okolí. Lze to přirovnat ke stavům, jimž muzikanti či umělci říkají „proudění“, vrcholoví sportovci, „být v zóně“ a narkomani „být in, up či high“. Křesťanští mystikové by to možná nazvali „stav boží milosti“ , taoisté „dotekem TAA“. V teorii kreativity se tomu někdy říká „plazmatický stav vědomí“, teologové to zahrnují pod obecný pojem „transcendentní zážitky“ či „prožitek transcendentna“. Jak tedy tyto velice specifické prožitky popsat a přiblížit? Udělejme to oklikou. Nejprve se vraťme zpátky k našemu workshopu, k naší skupině a dokončeme započaté. Pak se vraťme k těmto zvláštním zážitkům. Tak si tedy zopakujme, co už bylo uděláno a kde se nacházíme: hlavní problémy dotyčného byly pojmenovány - individuální zakázka byla zformulována - způsob, jak dané zadání splnit byl navržen - dotyčný, což je velice důležité, vše přijal a souhlasí s tím - je odhodlán a připraven do toho jít, je ochoten se ve všem naplno angažovat. To je bezpodmínečný předpoklad úspěchu a tedy i účinnosti. A co následuje? To co se velice liší případ od případu. Zde bychom museli dát téměř celou knihu o metodách a technikách, které se v psychoterapii užívají. Proto to uděláme jinak. To je ta oklika. Nejdříve dokončíme průběh workshopu jako celku, pak teprve pak se pokusíme terapeutickou práci s jedincem před skupinou ilustrovat na několika konkrétních případech, na několika mini-kasuistikách. Ty nám ozřejmí princip a užití několika technik a trochu přiblíží zážitky, které s nimi bývají spojené. Pro větší přehlednost zmíněné mini-kasuistiky uvedeme ve zvláštním oddílu v závěru celé této práce. Teď pojďme k poslední části workshopu.

 

 

 

práce skupiny jako celku, zpětný rozbor workshopu - nejvýraznější zážitky

 

  • Vzájemná inspirace, vzájemné učení se Při zpětném rozboru, při hodnocení všech dnů resp workshopu jako celku opět pracujeme v kruhu. Krátce řekneme, jaký význam mají zpětné rozbory pro terapeuty i samotné účastníky. Zdůrazníme, jak výrazně urychlují (po-)učení se, jak přispívají k vzájemné inspiraci, k celkovému poznání, k osobní proměně i procesu uzdravování. Pak postupně každý dostane slovo a má za úkol: a) Stručně shrnout, k čemu během všech těch dnů dospěl, co bylo pro něho přínosné. b) Na čem chce dále pracovat. c) Jaký byl během těch dnů jeho nejhlubší zážitek. d) Co by doporučil příště změnit či doplnit. Každý účastník sdělí, co mu připadalo přínosné, co způsobilo jeho změnu, co bylo v jeho případě účinné.Všichni ostatní včetně terapeutů se mohou ptát event. jeho osobní sdělení doplnit. Všichni tedy opět slyší všechny ostatní. A to nejen sdělení dotyčného, ale i komentáře samotných terapeutů. Tyto individuální zpětné souhrny jsou terapeuticky velice „výživné“. To potvrzují účastníci přímo po skončení workshopu event. při příštím setkání. Navíc ze zkušenosti víme, že poznání a prožitky během workshopu zažité doznívají ještě několik týdnů či měsíců. Jde o následné a často velice mohutné transformační procesy. Přestavuje se „prostor“ hlubinné paměti, dochází k „přeprogramování biopočítačů“ v našich hlavách a tělech.

 

  • Osobní přínosy, zcela patrné změny, velké pokroky mnohých, výhodná investice Na konci workshopu už je patrná značná únava. Jde skutečně o maratón. A navzdory únavě, a možná právě také díky ní, jsou tyto individuální zpětné souhrny velice oceňovávány. Proč? Je to především z těchto důvodů: 1) Jde o velice silný pocit „Jsme na jedné lodi…“ vynořuje se zvláštní solidarita ve smyslu: Nikdo to nemá v životě snadné a proto je nutné dávat, abychom dostávali. 2) Jde o účinné učení se z příběhů druhých ve smyslu: „Ten byl v podobné situaci a zvládnul to… také já mohu mnohé změnit a zvládnout…“ Jde o posilování důvěry ve vlastní síly a naděje v dobrý konec. 3) Každý měl ostatní účastníky celé ty tři dny před očima a mnohé pozitivní změny mohl přímo pozorovat. Mohl srovnávat vzhled pleti, držení těla, způsob vyjadřování o nejbližších na začátku a na konci. Proměny mnohých jsou skutečně tak výrazné, že vyvolávají údiv. Ostatní právě při tomto zpětném hodnocení oceňují, jak dlouhou cestu za pouhé tři dny ušli, kolik toho udělali, kolik toho pochopili. To je posiluje v další práci. 4) To má z dlouhodobého hlediska značný vliv na motivaci. I ti váhavější vidí, že to jde, že to „funguje“, že změny jsou možné. Ale také vidí, že to jde jen za určitého předpokladu: musí se do toho jít a tvrdě si to na sobě i druhých odpracovat. i. 5) Právě zde s jistým odstupem také správně oceňují vynaloženou námahu. Velmi často znějí věty typu: „Bylo to náročné, ale určitě to stálo za to…“. „To byla za poslední roky nejlepší investice…času, námahy i peněz. Určitě se mnohonásobně vrátí.“ 6) V této souvislosti, a zdůrazňují to nejen psychiatři a psychologové ale i poučení laici, bývají pro nás terapeuty důležitá sdělení typu: „Byl to maratón… a byla to skvělá třídenní lekce … z oblasti užité psychologie, patologie a psychoterapie… spoustu věcí jsme se naučili.“ A děkují. My také. A s lehkou ironií v hlase k tomu trochu suše poznamenáme: „ A vše se to dělo by the way“. Tj. jen tak mimochodem. Vůbec se totiž o vzdělávání resp. výuce během workshopu nezmiňujeme. Ale víme své. Mnohé by to jen řádně vystrašilo.

 

  • Aha zážitky Ale i zde se objevují zvláštní a často nečekané zážitky. Prožitkově jsou silné a proto se jim říká „aha zážitky“. Např. když teprve zde, teprve úplně na konci někomu něco „docvakne“, teprve zde pochopí, co vlastně dělá a jak to je s jeho životem. Teprve zde pochopí hlubší souvislosti, teprve zde se vynoří ten potřebný osobní náhled. On je udivený a s ním i ostatní ve smyslu: „Jak je možné, že mu to došlo až teď, když nám je to zřejmé už od samého počátku!?“ A ještě větší aha zážitek bývá v jiném případě. To tehdy, když teprve teď úplně na konci a těsně před odchodem někdo „pustí“ nějakou zcela zásadní informaci typu: „ Minulý týden jsem vyhrála konkurz…“ nebo „Před týdnem mne propustili z vězení…“ nebo „Utekla jsem od matky…“. To teprve bývá překvapení. Je to kromě jiného i důkaz toho, že skupina a terapeuté obstáli ve velmi tvrdém testu důvěry. Zkušenější terapeuté to znají: mnohý klient sdělí klíčovou informaci až na odchodu mezi dveřmi. Blízkost konce prostě působí „magicky“.

 

 

 

  • Údiv nad nevyzpytatelností lidské duše Také velký údiv bývá spojen s následující situací: dotyčný získal na svůj život a své hlavní problémy náhled, včera tomu všemu rozuměl a dneska znovu nic z toho nechápe. Jak je to možné? Tuto otázku si kladou především ti dva z jeho trojice. Ti to s ním vše podrobně probírali, ti to všechno viděli, slyšeli, mohou to osobně dosvědčit. Je možné, že všecko zapomněl? Nebo dokonce lže? Ale proč by lhal? Ani jedno, ani druhé. Je to trochu jinak. To co se dozvěděl a nahlédnul, bylo pro něho ( pro jeho vědomé já) tak nové, tak překvapivé a často tak nepřijatelné, že se spustily všemožné obrany (chrání ho před desintegrací) a příslušné obsahy opět přesunuly do nevědomí. To se občas stává. Je to jev relativně vzácný, ale existuje. A vyvolává patřičný údiv a zájem. Skupině vše vysvětlíme a s dotyčným pak pracujeme při příštím setkání.

 

  • Přijetí, usmíření A je dobré zmínit ještě jeden fenomén, který je velice důležitý a obecně povzbuzující. Díky všem těm dnům, příběhům a bohatým zážitkům, díky ohromnému osobnímu nasazení a zcela pochopitelné únavě (skutečně jde o maratón) se u mnohých objevuje nové, hlubší poznání, větší porozumění a tolerance. Větší ochota akceptovat lidský úděl obecně, větší ochota akceptovat i ten svůj. Byť často vůbec není růžový. Také by se dalo říci, že se vynoří prazvláštní pocit přijetí a usmíření. Z hlediska terapie velice důležitý moment. Protože řadu trápení si způsobujeme z „prazvláštní zvrhlé záliby“ tak trochu sami: nereálnými očekáváními - smyšlenými obavami a strachy - a nepřijetím minulých událostí. Uvízneme v nich či u nich. A minulost lze pouze pochopit a přijmout. A samozřejmě poučit se z ní. Nic víc. Měnit ji bohužel nelze.