Dobrovolnické centrum Protěž

Rámec Ranné dětství je pro náš další život stěžejní. Hodně záleží na tom, zda nás naše matky přijímaly, zda jsme pro ně nebyli jen nepříjemnou povinností. Ti, kteří měli to štěstí a měli dobrou matku a stabilní rodinu, dostali do života ohromný vklad, dostali velikánský dar. Díky němu jsou psychicky stabilnější, odolnější vůči zátěžím, lépe zvládají životní krize a samozřejmě i jejich imunitní systém pracuje lépe. Jsou celkově zdravější, mají dokonce méně úrazů i autonehod. (V tomto ohledu se velice osvědčuje souběžný rozbor map života a těla.) Naše závěry se shodují se závěry mnoha současných výzkumů: celková životní úspěšnost a osobní prosperita je více závislá na emoční inteligenci a psychické stabilitě než na výši školního IQ. Každého hned asi napadne otázka: Je psychická stabilita díky ranné zkušenosti jednou pro vždy dána? Nebo jsou zde nějaké možnosti změn a rozvoje? Pokusíme se odpovědět později.

Jsou zde ještě další otázky. Souvisí psychická stabilita a odolnost i s postojem vůči vážným chorobám? Souvisí se způsobem, jak zvládáme či nezvládáme životní krize? S velkou pravděpodobností ano. Mnohokrát jsme slyšeli, jak někdo přijal smrtelnou chorobu jako danost a rychle podlehnul a jiný člověk tutéž nemoc vzal jako výzvu a bojoval. Známe to z  mnoha literárních pramenů i z příběhů našich blízkých. Obdobně různě zvládáme či nezvládáme rozchod s životním partnerem. Někdo ho prožívá jako nekonečnou a nikdy nekončící tragédii, někdo jako novou šanci. V čem se ti lidé liší? Proč se znovu a znovu setkáváme s oním smutným obrazem: nepřijatý, vnitřně nezpracovaný rozchod se stane zdrojem zloby, žlučovité nenávisti, smutků, sebelitování a nejrůznějších zdravotních útrap. Ne po týdny a měsíce, to je přirozená reakce, ale po dlouhé roky. Často se z toho stane po celý zbytek života stěžejní téma, které prostupuje vše ostatní. Co je podstatou tohoto “uvíznutí“? Proč člověk, který takto uvíznul, se v jistém slova smyslu stále „točí dokola“ a stagnuje? Souvisí to s oním darem? Asi ano. A co ti neobdarovaní, ti mají prostě smůlu? Ti musí hned všemu podlehnout? Musí se nutně stále točit dokola a stagnovat? Nemyslíme si to. V  souladu s C.G. Jungem se naopak domníváme, že za jistých okolností je neuróza šancí k růstu. Ale každá změna stojí hodně usilovné práce. Naděje tu tedy je.

Pojďme k dalším otázkám. Proč dokážeme takto na dlouhé roky uvíznout? Možná to souvisí s naší biologickou výbavou. Jako lidé umíme leccos, ale některé věci nám jdou obtížně či vůbec ne. Např. málo si dokážeme uvědomovat vlastní životní situaci, málo jsme schopni naplno „uvidět“ vlastní život jako celek. Díky tomu vlastní uvíznutí často vůbec „nevidíme“. Málokdo z nás si dokáže po rozchodu a po odeznění přirozeného smutku vědomě říci: „Vždyť je to nová šance …mám vlastně ohromné štěstí!“ Málokdo si dokáže danou situaci takto přerámovat. A slyším, jak si pochybovači říkají: „A je to vůbec možné? Je vůbec možné si naplno uvědomit co žijeme a pak si zvolit další cestu? Je možné si své postoje vybírat?“ Domníváme se, že ano. Ale vraťme se ještě na chvíli k předchozím otázkám. Podle nás jsou to otázky zásadní. Proč zásadní? Protože se dotýkají naší osobní svobody a lidské svobody vůbec. A nejde o nějaké filosofické abstrakce. Jde o schopnost a možnost si něco konkrétního naplno uvědomit. a následně s tím něco udělat. Pomiňme na chvíli otázky typu „Co to vlastně žiji? Chci v tom setrvat? Neuvíznul jsem?“. Naše neschopnost vnímat a uvědomovat si sahá mnohem dále. Často „nevidíme“ ani naprosto zjevné věci. Např. řada lidí při práci na počítači téměř nedýchá. To má samozřejmě řadu zdravotních důsledků. A lze si to uvědomit? Lze. Lze s tím něco dělat? No ano, samozřejmě lze. Ale z neznámých důvodů to neděláme. A to jde o relativně triviální věc. Není divu, že se nám nedaří věci daleko složitější. Např. s odstupem se podívat na svou životní situaci, na svůj život jako celek. A právě zde se rozprostírá prostor naší vnitřní svobody. Zde leží ona zmíněná šance, o které mluví Jung.

Než pokročíme dál, ještě jednu drobnou úvahu. V souvislosti s následujícím příběhem nám připadá rozumné zmínit ještě jedno známé úsloví: „Co mě nezabije, to mě posílí“. Užívají ho pouze ti obdarovaní? Nebo i ti neobdarovaní? A v jaké podobě? A platí toto úsloví přesně v této podobě? A platí to i pro velmi náročné životní události? A životní krize? A neříkáme to, až když víme, jak to dopadlo? Nebylo by férovější říkat: „Co nás přímo nezabije a trvale neoslabí, to nás posílí“. Možná. Přesné odpovědi neznáme. Položme si ještě jednu otázku. Platí toto úsloví i opačně ve smyslu: „O čem se rozhodnu, že mě to nezabije, to mě nezabije, ale naopak posílí? A co připustím, že mě oslabí, to mě oslabí? A o čem si po delší dobu myslím, že mě to zabije, to mě skutečně zabije?“ Liší se také v tomto ohledu obdarovaní a neobdarovaní? Možná. Ani tady přesné odpovědi neznáme. Ale jak jsme již řekli, z  literatury i praxe víme, že tytéž náročné životní situace některé lidi doslova zabíjejí (rychlá úmrtí či sebevraždy nejsou výjimkou) a někoho naopak posílí. A někdy až neuvěřitelně. Dokonce nejsou vzácné případy, kdy prožitek náročné životní situace spustí nebývalý osobní rozvoj. V čem se ti jedinci liší? Pouze v onom vstupním daru? Na něm pak závisí vnímání a prožívání všech náročných situací? Pravděpodobně. A je zde nějaké šance? Lze těm neobdarovaným nějak pomoci? Domníváme se, že ano. Např. i tím, že uvidí, jak se s náročnými situacemi perou ti obdarovaní. Lze jim pomáhat i jinak. Lze je učit obtížné situace naplno vnímat, lze je učit, aby si naplno uvědomovali vlastní prožívání a své postoje. Lze je učit schopnosti si danou situaci přerámovat ve smyslu: „O čem se rozhodnu, že mě to nezabije, to mě nezabije, ale naopak posílí!“ Skeptický čtenář se ihned zase ptá: A pomáhá jim to? Správná otázka. Naše odpověď je jednoznačná: Ano.

Nejen naše zkušenosti, ale i zkušenosti mnoha dalších terapeutů říkají totéž: velice pomáhá, když si svoji situaci naplno uvědomíme, když na ní získáme plný náhled, když si ji zasadíme do širšího životního kontextu (rámce) a když si ji event. úplně přerámujeme. Pokud tento proces proběhne dobře, až neskutečně se změní nejen naše vnímání a prožívání, ale i nastavení našeho těla a celého nejbližšího okolí. Pokud je to takto, pak lze připustit následující závěr: my sami, alespoň do jisté míry, rozhodujeme o své stagnaci či rozvoji, o kvalitě vlastního života, někdy dokonce o svém bytí či nebytí. Zní to odvážně. Teď už ale k našemu příběhu.

Základní údaje Říkejme protagonistovi našeho příběhu pan Stout z Ostravy. Jméno, místo a některé další okolnosti jsou samozřejmě změněny. Základní údaje ve zkratce: muž 63 let, momentálně zdravý, čerstvě rozvedený - má tři dospělé děti, dvě dcery a syna - všechny 3 děti vystudovaly VŠ a jsou úspěšné - má několik vnoučat - jeho rod je celkově úspěšný. On sám je vysokoškolák, báňský inženýr, počítačový expert - překladatel odborné literatury v této branži - vzdělaný i v jiných oborech - uvažuje značně koncepčně. V práci byl a je úspěšný a velice dobře placený - nyní první měsíce v penzi - je na volné noze, dělá dál expertízy a překládá. Byl a stále je pracovitý, zodpovědný vůči své rodině, práci i osobní životosprávě - nepije, nekouří, sportuje a pěstuje jógu - na svůj věk má propracované, svalnaté tělo, trochu připomíná zápasníka s obličejem Budhy - je menší podsadité postavy, chodí rovně a dobře dýchá - šedivé vlasy má střižené na kratičkého ježka - pleť má zdravou, je čistý, upravený a vkusně oblečený - jedná klidně a vlídně, vzbuzuje přirozený respekt, mnozí jsme mu spontánně vykali.. Manželka ho nedávno opustila, odešla od něho k někomu jinému a následně se rozvedli.

Z jeho map a výpovědí vyplynulo: pochází ze spořádané a funkční rodiny - vztah rodičů byl velmi dobrý, nikdy se nehodlali rozejít či rozvést - má další 4 sourozence, dvě starší a dvě mladší setry - bohužel když mu bylo 8 let, zemřel jim otec - rodina se semkla kolem matky, všichni museli pomáhat - on jako jediný mužský v rodině převzal do jisté míry otcovu roli, podílel se o ni s nejstarší sestrou - matka ještě žije, sestry také, odmalička jsou jejich vzájemné vztahy velice dobré. Jako dítě byl očekávaný a chtěný - oba rodiče měli velkou radost, že mají syna - základní, střední i vysoká škola bez potíží - učil se snadno, převážně měl vyznamenání, vynikal v matematice a fyzice, snadno se učil cizí jazyky - sociálně na tom byl dobře, měl dobré kamarády.

práce s panem Stoutem před skupinou (dále pan S) Pokusme se ve zkratce přiblížit jeho příběh a to, jak s ním skupina pracovala. Rozsah textu nutí ke stručnosti, přijměme tedy jistá zjednodušení. Připomeňme si nejdříve, co  vše pan S až do této doby absolvoval: prvý den workshopu si vytvořil své čtyři osobní mapy (mapa života, těla, vnitřních osob a rodu) - druhý den po několik hodin poslouchal s velkým nasazením a koncentrací příběhy dalších dvou účastníků v jeho trojici; šlo o intensivní práce s mapami - tentýž den svým dvěma „souputníkům“ sdělil svůj příběh, vyložil jim své mapy; v této trojici mluvil jako poslední. Třetí den workshopu jsme pracovali s jedinci před skupinou a tentokrát se pan S přihlásil jako prvý. Skupina sedí v kruhu, pan S jí sděluje svůj hlavní problém a vlastně i své zadání. Již jsme ho slyšeli během úvodního představování, teď vlastně zní znovu: „Chci dokončit rozchod s mojí ženou, chci se s ní skutečně rozejít… i uvnitř… beze zloby, bez hořkosti...“ Na otázku, v čem mu může skupina pomoci, jak by zněla jeho předběžná zakázka odpověděl stejně: „Pomozte mi, ať se s ní skutečně rozejdu.“

Rozproudila se velmi živá debata. A není divu. Rozchody, to je velké téma. Rozchody a rozvody, jedny z nejbolestnějších životních události a v současnosti tak časté. Bohužel. Skupina však měla dost sil i rozumu na to, aby v této tak lákavé pasti neuvízla. Dostali jsme se i k  dalším dvěma oblastem, které byly pro pana S velmi významné. Po delším hledání za vzájemné spolupráce jsme dospěli k následujícím závěrům: a) Ano, odchod ženy byl neočekávaný a proběhnul dost dramaticky. Je skutečně zapotřebí tento důležitý vztah i tuto životní etapu uzavřít. b) Ale pan S také nedávno prodělal rakovinu prostaty. Odmítnul klasickou západní léčbu a naordinoval si svou vlastní: hladovku po dobu 40 dní a pouze zeleninové šťávy. Vydržel nejíst, podařilo se mu to. Všechna další vyšetření prokázala, že nádorové bujení zmizelo. Také tuto důležitou životní událost je potřeba nějak vyhodnotit, dokončit a uzavřít. c) A ještě jedno zjištění bylo důležité: pan S se navzdory své síle, zkušenostem i vzdělání trochu obává další budoucnosti. Byl zvyklý hodně pracovat, služebně cestovat, mít kontakty s lidmi z branže. To do jisté míry skončilo. Byl zvyklý na rodinný život. Ten vlastně také skončil. (Jejich děti mají své rodiny a žijí jinde.) Má sice řadu koníčků a v plánu některé projekty, ale navzdory tomu všemu se trochu se obává prázdnoty. Také s tím by bylo záhodno něco udělat.

Sám pan S všechno velice pozorně poslouchal, občas něco kratičce a velice výstižně okomentoval. Nakonec se vším co bylo řečeno, souhlasil. Zdálo se nám, že až nezvykle ochotně. K tomu se ještě dostaneme. Pak jsme stáli před otázkou: Jak přeformulovat zakázku? A co s tím? S námi si kladl stejnou otázku i sám pan S. Po další debatě se skupina ustálila na třech postupných krocích: 1.) Pan S  by měl v první řadě poděkovat prozřetelnosti, že se uzdravil, že vůbec žije. To podmiňuje resp. umožňuje vše ostatní 2.) Pan S se skutečně potřebuje v klidu a důstojně rozejít se svou bývalou ženou. 3.) Pan S se potřebuje srovnat se svou budoucností, potřebuje ji přijmout. Jinak by nežil, ale živořil. A to by byla škoda. Je vzdělaný, zdravý, může během dalších 30 let udělat ještě spoustu užitečné práce. I tohle pan S velice bedlivě poslouchal a všechny tři shora zmíněné závěry přijal. Už bez komentáře.

Hlavní problémy pana S byly pojmenovány, individuální zakázka byla zformulována. Teď před skupinou stál další úkol: jak dané zadání splnit. Začali jme zvažovat různé možnosti, začali jsme hledat vhodné terapeutické postupy. Pan S to relativně razantně zarazil s tím, že už ví jak to udělá. Zřejmě alespoň rámcově věděl, co a jak udělá. My zatím ne. Byl o notný krok před námi. A neprozradil nám to. Sám si vymyslel způsob, jak ona tři zadání splnit a to jsme plně respektovali. Chtěl jen čas a prostor. Obojí dostal. A pak se začalo dít něco… z čeho chvílemi šel mráz po zádech.

Pracovali jsme ve velké místnosti. Skupina seděla stranou v otevřeném půlkruhu, převážnou část relativně velkého sálu měl pan S k dispozici. Držel se oněch zadání, tak jak zazněla, také jejich pořadí. První na řadu tedy přišlo již ono zmíněné poděkování za to, že se uzdravil. Byla to pantomimická etuda …ne, to není přesné, bylo to drama v kostce vyjádřeno pantomimicky. Vše probíhalo v naprostém tichu, padající špendlík by bylo slyšet. Chvíli mlčky přecházel, bylo vidět že usilovně přemýšlí a hledá tvar.

Pak to začalo: chvíli spokojeně prostorem kráčel, tak jak šel svým životem, zdravý, vzdělaný, úspěšný. Pak se ale pomalu začala vkrádat do jeho výrazu i držené těla zkoumavá nejistota, otazníky. Sám se proměnil v chodící otazník v řadu otazníků s vykřičníkem na konci. Pak se postupně zastavil, zůstal sice vzpřímený, ale postupně se nějakým záhadným způsobem zbortil dovnitř, do sebe. Pro něho i pro nás najednou přestal existovat čas. Obličej mu najednou zestárnul ne o několik let, ale o několik staletí. Totéž udělalo i jeho tělo a prostor kolem něho: věčný stařec nad hrobem, který za trest nemůže umřít. V tomhle stavu chvíli chodil, bylo to šílené. Pak se do jeho výrazu začala vkrádat jakási příměs něčeho jiného… jiskřička… nějaký nápad. Zastavil se. Zkoušel zvednout ruce, začal hledat oporu, nikde ji však nenacházel. Zvedal ruce o něco výš, tápal. Další jiskřička, další nápad. Podíval se vzhůru, prostor nad sebou si začal prohlížet. Ve tváři byly obavy, zda tam něco je. Snažil se to nahmatat rukama, šmátral jimi, ale pak naprosto ztichnul, otevřel dlaně i prsty a něco tam přece jenom ucítil. Něco tam objevil, svýma rukama… poselství, energii? Tělo se zase tím nepopsatelným, ale opačným procesem rovnalo, mládlo. Souběžně se mu proměňoval i obličej. Navrátil se ale o ona staletí, ale mládnul dál. Najednou před námi stál muž středních let v plné své síle a kráse. Tak chvíli zůstal: vzpřímený, silný, rozpažené paže vzhůru, rozevřené do prostoru. Sahaly nejen tam, kam fakticky dosahovaly, ale byly až u stropu a v celé místnosti, byly i mimo ní, venku, někde daleko u mraků až u slunce. Byl silný, vznešený a sahal neskutečně daleko.

Dívali jsme se na něj jako na zjevení. Nikdo ani neceknul. Pak pomalu spustil ruce, jeho tvář dostávala postupně daleko civilnější výraz. Také její věk se vracel zpátky, k podobě jakou jsme znali. Pak pokleknul a s čelem na zemi setrval v tichu. Závěrečné gesto bylo jasné: skláním se hluboce a za všechno děkuji. My ostatní jsme zůstali viset v tichém úžasu. Byli jsme jako opaření. Pak vstal, hluboce oddechoval, znovu začal chodit. Někdo ze skupiny začal tleskat, ale on ho prudkým gestem zarazil. Nešlo o divadlo, šlo o život. Doslova.

Chodil po celé místnosti, postupně se zklidňoval. Sbíral síly pro další úkol. Začal znovu přemýšlet, jeho tvář, to byla naprostá koncentrace. Chvíli si něco polohlasně mumlal pro sebe a pak nám stroze a jen tak na půl úst oznámil. „Teď bude rozhovor se ženou… něco jí zkusím říct…“

Zde na chvíli přerušme vyprávění. V psychoterapii se užívá technika, kdy dotyčný mluví s někým, kdo není přítomen. Toho může zastupovat někdo ze skupiny nebo dokonce jen prázdná židle. Užitím této techniky sledujeme řadu cílů, zmiňme ty nejdůležitější: sdělit tomu, kdo není přítomen to, co jsme mu ještě neměli odvahu nebo příležitost říci - připustit a říci si nahlas i to, na co jsme se často báli i jen pomyslet natož si to říci nahlas – pomocí dialogu vytvořit pro dotyčného prostor, kdy může pojmenovat a vyslovit své strachy, pochybnosti a zloby - to vše také samozřejmě napomáhá dostat dané obsahy do plného vědomí. Je to postup, který se také hojně užívá na divadle či ve filmu. Ostatně známe to i z vlastní zkušenosti: dost často vedeme rozhovor s někým, kdo tam není. A říkáme mu něco, co potřebujeme vyslovit, co potřebujeme dostat ven, ale co bychom dotyčnému nedokázali říci přímo. A nemusí jít jen o zlost a nadávky, často to bývá obdiv či dokonce vyznání lásky. A býváme velice rádi, že nás nikdo neslyší. Průšvih naopak bývá, když to slyší někdo nepovolaný. Vraťme se však k panu S.

Už jsme zažili podobných rozhovorů desítky, ale rozhovor pana S s jeho ženou o jejich společném životě a následném rozchodu vypadal úplně jinak. Byl fascinující, obtížně se to popisuje. Chodil, mluvil, mumlal, občas zvyšoval hlas, občas dojetím jen šeptal. Skutečně, těžko sdělitelné. Nemáme žádný záznam, což je ohromná škoda. Teprve zpětně jsem si uvědomil, že to bylo vlastně prolínání čtyř rovin. Prolínání velice přirozené, organické, vůbec nebránilo srozumitelnosti, právě naopak. Málokterý autor by dokázal takovýto vícevrstvý dialog vůbec napsat a natož ho udržet pohromadě. Pan S to zvládal brilantně. Pokusím se přiblížit alespoň jednotlivé roviny.

První rovinu tvořily úvahy o možnostech jazyka a vlastních schopnostech se vyjadřovat Pan S začal úvahou o tom, jak celé téma uchopit, jak jsou slova zrádná a nedostačující. Jak je obtížné v takovéto situaci věci vyjadřovat výstižně, srozumitelně a dostatečně precisně. Tak, aby tomu ten druhý skutečně porozuměl. Ale ne jakkoliv, ale porozuměl tak, jak to bylo míněno. Přemýšlel nahlas. Mluvil o svých pochybnostech a obavě, že „… taková ta vhodná slova jsem nikdy neuměl … nikdy jsem ji řadu věcí neuměl říct…ale zkusím to teď.“ Byla to vlastně krátká esej o možnostech a užití jazyka. A o vlastní nedostačivosti. K této rovině se občas vracel i během přímé rozpravy se svou ženou. Znovu a znovu u něho probíhala jakási reflexe vlastního vyjadřování, znovu a znovu hledal nejvhodnější slova a přesné formulace.

Druhou rovinu tvořil popis průběhu společného života Pan S si jasně uvědomoval, že jeho životní příběh slyšeli v úplnosti z celé skupiny pouze dva účastníci během práce v trojici a jeden z  psychoterapeutů. Věděl, že má-li být celé jeho vystoupení srozumitelné, musí svůj příběh stručně zrekapitulovat. To udělal. Byla to relativně věcná a naprosto přehledná rekapitulace společného života. Srozumitelný popis jednotlivých klíčových životních událostí, jejich jasná časová posloupnost, ona známá řada: seznámení - svatba - děti - peripetie s jejich výchovou - peripetie v práci díky bolševikům atd. Chodil a vyprávěl: všechno bylo tak prosté, srozumitelné a jasné. Všichni jsme mu viseli na rtech. I ti, co už jeho příběh jednou slyšeli. A daleko podrobněji. Umět takhle s nadhledem a noblesou mluvit o svých rodičích, sourozencích a posléze o vlastních dětech i ženě, která vás nedávno opustila, klobouk dolů. Bylo to malé mistrovské dílo, bylo to obdivuhodné.

Třetí rovinu tvořil samotný rozhovor s nepřítomnou ženou Pan S nehrál obě strany, jak někdy bývá zvykem. Mluvil jen sám za sebe, ale vždy krátce shrnul, co řekla ona či co obvykle v podobné situaci říká. Nevím jak toho docílil, ale stalo se to: měli jsem intensivní pocit, že jeho žena tam je, že všechno slyší. Nejenom že všechno slyší, to je málo: že to všechno sakra musí slyšet!!! Jeho naléhavost byla ohromující. Znovu se s ní seznámil, znovu ji vyznával lásku, znovu se s ní přel, znovu se divil i chápal, proč odchází. Hlas se mu bortil, chvílemi formuloval chlapecky naivně. A zároveň bylo všechno velice střídmé, včetně gest. A znovu zaplňoval celý prostor. Mluvil o tom, jak se kdysi seznámili, jak pro něho byla důležitá a jako potom přišly děti. Nakonec mluvil o její nevěře a o tom, jak nikdy nevěřil tomu, že všichni okolo o tom vědí, pouze on jako manžel je slepý a hluchý … že ho tohle nikdy ani ve snu nenapadlo. Pak mluvil o své zlobě a tom, jak se s ní pozvolna loučil, jak se vztekal i plakal, ale nic z toho už ona neviděla ani neslyšela. Už to byl pouze jeho vnitřní boj. Na konec se s ní rozloučil a popřál jí hodně štěstí. Leskly se mu oči, jen silou vůle a hlubokým dýcháním zaháněl slzy. Skupina ani nedutala. Znovu šlo o život. I když tentokrát trochu jinak.

Čtvrtou rovinu vytvářel pohled vzdáleného pozorovatele, pohled shora, pohled odjinud Pan S  čas od času z celé situace a z přímého dialogu poodstoupil a před našima očima prováděl jakousi prazvláštní „meta-analýzu“ celé situace. Při těchto odbočeních si kladl otázky typu, „…proč na tyhle prazvláštní workshopy lidé vlastně chodí, co tam hledají …proč si kreslí mapy a vzpomínají na dětství a pak to někomu vyprávějí …a proč jsem tady vlastně já… jak mi to pomůže a jak to pomůže těm druhým.. co právě teď prožívají ostatní … je to moje vyprávění vůbec k něčemu …může to něčemu nebo někomu pomoct….“ A hledal i předběžné odpovědi. A všechno do sebe organicky zapadalo. Chvílemi mě napadala kacířská myšlenka: to není možné, ten chlap musí mít v hlavě sofistikovaný scénář… ta struktura je tak složitá a jednoduchá zároveň …má to všechno pečlivě promyšlené, je dobře připravený… všechno si přes noc nacvičil a teď to všechno před našima očima jen opakuje. Tím skončilo jeho druhé zadání, tj. rozhovor s bývalou ženou a začínala třetí a poslední část.

Zase začal mlčky chodit po místnosti, byla na něm znát už značná únava: Při chůzi dýchal, odpočíval, snažil se přeladit. Třetí a poslední zadání pojednal jako dvě sochy. Sám sobě byl sochařem, sám sobě byl i hlínou. Stavěl z vlastního těla. Vše zase probíhalo v naprostém tichu. Sochy byly prosté a naprosto přesvědčivé. Tvorba prvé netrvala dlouho. Měl ji zřejmě v sobě už dlouho, stačilo ji ukázat. Postavil se blízko nás, směrem ke zdi. Socha znázorňovala unaveného, trochu bojácného starce, který nakračuje do neznámého prostoru, do prostoru kterého se bojí a který vlastně odmítá. Starce, který se s úzkostí dívá před sebe a v jeho pohledu se zračí malodušnost, malověrnost, obavy a slabost. V této pozici setrval dobře více než minutu. Na papíře to zní jako nic, ve skutečnosti je to hrozně dlouhá doba a ohromný výkon. Pro nás to trvalo neskutečně dlouho. O té postavě věděl, měl ji v sobě dlouho, proto šla tak snadno a rychle. Teď v ní zřejmě potřeboval setrvat co nejdéle, aby si ji naplno uvědomil, aby se jí přestal bát. Pak ze sochy vystoupil, chvíli mlčky chodil. Pak důkladně „smazal tabuli“. To je takové rychlé specifické cvičení, které užíváme mezi jednotlivými sochami a které už několikrát pan S  viděl a sám prováděl během předchozích dvou dnů.

Druhá socha mu dala daleko víc práce. Tu teprve hledal a trvalo mu nějakou chvíli, než se rozpomněl. Vždyť ji vlastně před 20 či 30 minutami zažil. Byla to modifikace a zase ta neskutečná proměna: ne muž ve věku 63 let, ale zdravý muž středních let…35 či 40 let, který se otevírá světu. Bez bázně a hany. V této soše také setrval hodně dlouhou dobu. A pak z ní rázně a vzpřímeně vykročil ke dveřím, k oknům, ke světlu. Skupina ožila a téměř freneticky jsme tleskali. Vracel se odněkud hodně zdaleka. Jen nám nepřítomně pokýval a sednul si mezi nás. Tentokrát „tabuli nemazal“, nechal si daný zážitek hluboko v těle. Na nové cestě se mu bude určitě hodit. Tím splnil i třetí zadání. A tím se také uzavřel pomyslný kruh: postavou kterou začínal, tou i končil. Ale to si uvědomil, až po odpočinku, při zpětném rozboru jeho vystoupení.

Co nám k tomu posléze pan Stout řekl

Po přestávce jsme se ho nejprve ptali na přímé osobní přínosy. Odpověděl unaveným hlasem, že je na to příliš brzo, že nemá dostatečný odstup, že vlastně ještě neví. To je vcelku běžná reakce a je zcela pochopitelná. Pak jsme se ho zeptali na to, co ho během workshopu nejvíce zaujalo z hlediska metod a postupů. Na to odpověděl velice ochotně a zasvěceně.

Byl rád, že to celé mohl zažít. Velice oceňoval osobní mapy. Především to, že vnutí systematický postup a že jsou čtyři. Umožní to celistvý, celostní pohled. On sám nikdy nic takového před tím neabsolvoval ani neviděl. A to neříkal jen tak někdo. Většinu svého profesního života pracoval jako analytik, tj. prováděl analýzy nejrůznějších systémů a navrhoval optimalizační změny. Mapy mu učarovaly. Potom velice ocenil práci s mapami v trojici. Kromě jiného řekl: „Vznikla mezi námi až neskutečná důvěra a blízkost. To povídání bylo pro mne velice cenné, uvědomil jsem si tam spoustu věcí…děkuji!“ Znovu poděkoval svým dvěma souputníkům. Také oceňoval práci v týmu a cílené střídání práce celku, jedinců, trojic a zase celku. Také jeho, tak jako jiné účastníky, udivila síla neverbálních technik.

Na přímou otázku, proč tak snadno přijal ona tři zadání odpověděl: „Velice bedlivě jsem sledoval, jak postupně společně hledáte a formulujete zadání. To mně připadalo skvělé. Jsem zvyklý pracovat v týmech a ctít odborníky z jiných profesí... Se vším co bylo řečeno jsem souhlasil.“ A uzavřel to se slovy: „Máte zkušenosti, já jsem laik…no pravda, trochu poučený… ale znělo to všechno velice rozumně, mělo to svoji vnitřní logiku, tak jsem do toho šel.“ Nevydržel jsem to a zopakoval jsem mu, jak mně v jednu dobu napadala kacířská myšlenka: to není možné, ten chlap musí mít v hlavě sofistikovaný scénář…má to všechno pečlivě promyšlené … všechno si přes noc nacvičil... To jednoznačně popřel: „Ne, nebylo to tak. V noci jsem hodně přemýšlel, ale hlavně o svém životě a o ženě, o tomhle vůbec ne. To ne. Teprve dneska, když padla ta tři zadání. Tam jsem hned od samého začátku věděl jediné, že to musím udělat já sám, že to za mne nikdo jiný neudělá. A v jednom kuse. Nikoho jsem u toho nechtěl. Měl jsem jen velmi hrubou představu, vše ostatní se rodilo přímo na místě, samo… no pak už to jelo…samospádem. Chvílemi jsem měl dokonce dojem, že to nedělám já, ale že se to děje se mnou… že to něco nebo někdo dělá se mnou…byl jsem jen figurantem. Bylo tu zadání, byla to šance a výzva. Pracovala síla celé té situace a to zadání. Chtěl jsem s tím něco udělat.“

výsledky, změny

A jak to celé s panem S skončilo? Nevíme úplně přesně, všechno to proběhlo relativně nedávno. Jsme v kontaktu po telefonu. Daří se mu dobře. Zdravotní stav je dobrý, pracuje na některých projektech. Občas se vídá s bývalou ženou, snad čistí majetkové vztahy. Tak to chodí. Slíbil, že přijde na příští workshop. Těšíme se.

Co nám uvedený příběh ukázal, co z něho lze odvodit

• Zadání se kterým dotyčný přichází do skupiny, se díky mapám resp. důkladné diagnostice zpravidla mění a rozšíří. Mapy jsou z tohoto hlediska nenahraditelné. Znovu se potvrdilo, že mnohé lze změnou vlastních postojů měnit. Při formulaci zadání se vynořil ještě jeden, zatím nezmiňovaný a zajímavý fenomén. Na hledání hlubších souvislostí se podílela sice celá skupina, ale bylo vidět, že přece jenom mnohá témata byla významnější pro ty starší z nás. Nás se týkají nemoci a stáří, nás se týkala potenciální opuštěnost a prázdnota. Těch mladých tolik ne. Sice tomu v budoucnu neuniknou, ale zatím je to pro ně hrozně daleko. Také se ukázalo, že zřejmě skutečně platí, že osobní pojetí nemoci a zacházení s ní je velice důležité a má závažné důsledky. Možnost slyšet tento příběh, to bylo velice přínosné. aspoň tušíme, na co všechno se musíme připravit.

• Také jsme viděli, jak účinné neverbální techniky jsou. Zde např. sochy. Z nich mohou pozorovatelé mnohé pochopit, ještě přínosnější jsou však pro samotného aktéra. Práci s tělem nelze vlastně ničím nahradit. Slova jsou slova, ale postavení těla v prostoru nese mnohé jinak nezjistitelné významy. Pan S  soch využil naplno. Bylo to fascinující. Také jsme viděli, jak nevhodný potlesk či jiné předčasné reakce skupiny, byť dobře míněné, mohou rušit. To bývá problém terapeutických skupin obecně: skupina sleduje více své vlastní zájmy, své vlastní prožívání než vnitřní, skrytý proces transformace samotného aktéra. Úplně na konci se potlesku pan S  nebránil, ale asi ho ani nepotřeboval.

• Během terapie skutečně nelze řadu věcí vůbec předvídat. Zde jsme viděli krásnou ukázku toho, když část celého procesu si dotyčný vezme do vlastních rukou, do vlastní režie. Ne každý by to takto zvládnul. Pan S je jednak značně poučeným laikem, je velkým vyznavačem C.G. Junga, také má hodně načteno z přilehlých oborů. Možná hraje roli ještě jedna jeho schopnost. Má „helikoptérové vidění“, má koncepční uvažování a užívá ho zřejmě i vůči sobě. Dokáže o sobě i o svém životě uvažovat s jistým odstupem a relativně snadno si pospojovat i dříve skryté souvislosti.

• A k celkovému dojmu a prožitkům? To co jsme viděli a zažili bylo skutečně mimořádné. Takové věci se daří jen díky naprosté koncentraci skupiny i aktéra, díky hlubokému spoluprožívání až splynutí s ním. Hodně se na tom podílí také naše „holografická paměť a na ní postavená schopnost naplno znovuprožívat zvolené částí našeho života. Opakuji: to co jsme viděli, bylo mimořádné. Většina herců by nic takového nedokázala zahrát. Snad jen pan Hrušínský či Jean Gabin. Ti byli proslulí svou úsporností, střídmostí a zároveň ohromnou přesvědčivostí. Tolik k příběhu pana S.