Jdi na obsah Jdi na menu
 

Nela-Stela

5. 11. 2009

 

Nela*Stela a její příběh

 

 

zakřiknutí - život pod Poklopem - pocity viny - prokopnuté dveře - osvobození

 

Práce s nelou před skupinou - objevování zasutých zkušeností

 

Rámec

 

Ekonomie a ekologie, to jsou obory, které jsou obecně známé. Etologie už méně. Co je to za vědu a co dělá? Etologie zkoumá chování zvířat a lidí v přirozených podmínkách. Proč se o ní zmiňujeme? Protože některé její poznatky nám pomohou lépe porozumět naší protagonistce, porozumět jejímu příběhu, pochopit do hloubky její osud. Které poznatky to jsou? Etologové kromě jiného zdůrazňují: my lidé jsme nejen kulturní, ale také biologické bytosti. C. G. Jung vlastně svým konceptem kolektivního nevědomí a archetypů tvrdil totéž. Neseme si v sobě zkušenosti všech našich zvířecích i lidských předchůdců a jsou to zkušenosti staré mnoho mnoho miliónů let. Soubor těchto zkušenosti je pro naše přežití extrémně důležitý. Etologové to sice neustále opakují, ale my to z ne příliš jasných důvodů neradi slyšíme. Jedna z těchto důležitých zkušeností, kterou si v sobě neseme, je následující: pokud samice zavrhne mládě a následně ho opustí, mládě zahyne. Mládě dělá tedy všechno pro to, aby se tomuto osudu vyhnulo. Aby se vyhnulo téměř jisté smrti. A motivace mláděte? Je neskutečně silná: jde mu o život.

 

Totéž platí i pro malé děti. Obzvláště pro ty citlivé či znejistěné. A je to tu znovu: význam ranného dětství. Když takovéto děti někam či k někomu proti jejich vůli odkládáme, chápou to jako ostatní mláďata: jsme opouštěné…jsme opuštěné…zahyneme. Prožívají obdobnou hrůzu. A také dělají všechno pro to, aby se tomuto osudu, tedy téměř jisté smrti, vyhnuly. A mají neskutečně silnou motivaci, protože v jejich malé duši jde také o život. Pokud si trochu pozorněji všímáme dětí (děláte to, co etologové), pak je vidět, že pro většinu dětí je daleko snesitelnější, když dostanou na zadek, než když je jim vyhrožováno stylem: já už tě nechci.. já tě tu nechám…

 

V této souvislosti se znovu a znovu vynořuje příběh jedné klientky. Na její vyprávění se nedá zapomenout. Její matka jí za podobného vyhrožování zavírala v ložnici do skříně. Vždy ještě navíc hlasitě zabouchla dveře od pokoje i od kuchyně, aby to ta malá ve skříni jo dobře slyšela. A odešla na nějakou dobu z bytu a z domu ven. Ta malá ve skříni hrůzou šílela. Některé takovéto události se zdají nevinné, jsou ale nevinné jen zdánlivě. V životě některých citlivějších dětí mohou být skutečně zlomové. Ovlivní jejich životy často až do hluboké dospělosti. U této paní to vyústilo v těžkou neurózu. Rodiče či vnější pozorovatele by ani ve snu nenapadlo, že taková „hloupost“ může život člověka tak radikálně změnit. A často nadobro. Z map života resp. z podrobně probíraných životních příběhů znovu a znovu vyplývá, jak prožívání a interpretace některých situací se může člověk od člověka lišit. Až neuvěřitelně.

 

Řekli jsme, že takovéto „hlouposti“ mohou radikálně měnit život člověka. To spojení „život člověka“ může být chápáno, jako by šlo o dvě nezávislé věci. Ne, ne. Život a daný člověk, to je jeden celek, naprostá jednota. Takovéto události mění u dítěte vnímání světa, psychické obsahy, postoje vůči rodičům, držení těla, zdravotní stav, no prostě všechno. V této souvislosti je zajímavá ještě jedna naše zkušenost. Občas přednášíme i lékařům a znovu a znovu nás udivuje děsivé zjištění: mnozí o etologii nemají ani netušení. Neznají z ní vůbec nic. Jejich postoj v geniální zkratce vystihnul jeden chirurg, který při jisté příležitosti prohlásil: „Už jsem řezal tolik těl a nikdy jsem tam žádnou duši neobjevil… zato hodně sádla.“ Mohl to říci jako vtip, může to být jen pomluva a reakce na jejich často značně arogantní chování. Ale něco to napovídá. Psychosomatika je v plenkách. (Pro obdobnou debatu nabízíme repliku: „To je pro chirurgy naprosto typické… když v notebooku hledají software, roz řežou ho pilkou na železo...“)

 

Když u citlivých či nestabilních jedinců pracujeme s mapami (tj. provádíme souběžný rozbor map těla, života i vnitřních osob), dosti často narazíme na řetězce, které mají svou zvláštní, ale srozumitelnou vnitřní logiku. Může to být např. takovýto zřetězený sled událostí a prožitků: setkání s nezvyklou situací - výrazné zhoršení dechu - stažení žaludku - myšlení začne být chaotické - selhání při zvládání této nové situace - následné výčitky, sebeobviňování, zhoršení sebeobrazu - výrazně zhoršený spánek - únava, neklid, hádky s partnerem - výčitky, sebeobviňování atd. atd. Jde o jasné psychosomatické souvislosti, které jedno-jednoznačně dokazují, že jsme skutečně jeden celek. Že si v sobě bohužel či bohudík neseme miliony let staré zkušenosti, že máme bohužel či bohudík duši. Nevíme, co by u takového jedince v dané situaci diagnostikoval zmíněný chirurg a co by doporučil. Víme však ale téměř jistě, co by předepsal: prášky. Opusťme rámec a poj´dme k naší protagonistce.

 

 

Základní údaje

 

Říkejme ji Nela*Stela z Chebu. Jméno i místo a některé další okolnosti jsou samozřejmě změněny. Proč dvě jména a proč mezi nimi hvězdička? Během terapie se natolik proměnila, natolik posunula, že si sama dala nové jméno. A zdálo se nám, že Stela, což znamená hvězda, tu její proměnu dobře vystihuje. A ta malá hvězdička? Ta se přidává k jedničce na vysvědčení. Nela, jak dále uvidíme, si ji plně zaslouží. Základní údaje ve zkratce: žena 46 let, dost často nemocná, podruhé vdaná - dvě děti, dcera a syn 26 a 23 let, obě děti vystudovaly VŠ, jsou úspěšné, žijí v zahraničí, navzdory tomu se hrozně o ně bojí - ona sama je středoškolačka, pracuje už celá desetiletí v pojišťovně, v práci relativně úspěšná, ale práce ji k smrti nebaví - pracovitá, zodpovědná vůči své rodině, práci i osobní životosprávě. Manžel řádně pracuje, o rodinu a děti se stará, nepije, nekouří - jejich vztahy s manželem jsou trochu zvláštní, sexuální život také - podobá se trochu jejímu postoji k práci, tj. je to spíše povinnost, která příliš nebaví a nedává žádné potěšení. Nela je relativně vysoká, krásná, trochu tajemná až esoterická žena - má trochu zvláštní držení těla, někdy malounko připomíná hrdou loutku, mívá občas ztuhlá záda - vypadá a obléká se velice elegantně, na první pohled je to žena z vyšších vrstev – její tajemný trochu hrdý postoj a úzkosti jí brání, aby dýchala uvolněně - vlasy má delší, volí účesy, které ji ozvláštňují - pleť má zdravou, líčí se rafinovaně - ve tváři převažuje spíše melancholir a jakési tajemství - téměř se u ní na začátku terapie nevyskytoval radostný uvolněný smích - zprvu reagovala vždy s jakousi nepatrnou prodlevou, jako by váhala, zda si to může dovolit, dobře to vystihuje pojem „zablokovaná spontaneita“.

 

Z jejích map (mapa života, těla a vnitřních osob) a jejích výpovědí vyplynulo: pochází z prazvláštní, zdánlivě spořádané ale ne příliš funkční rodiny - vztah rodičů byl zvláštní, matku kdysi opustil někdo, koho hluboce milovala - a tak otec Nely byl vlastně jakýmsi náhradníkem, byl někým, kdo sloužil jako jakási „náplast“ na nikdy nezhojenou emoční ránu (jde o „uvíznutí“ v nezpracovaném rozchodu) - ne příliš radostná matka byla navíc velice často nemocná - otec jako voják převážně mimo domov, matku často suplovaly jesle, školka a babička – její rodiče nehodlali se sice nikdy rozejít či rozvést, ale měli k sobě trochu daleko, stejně jako ke svému dítěti - Nela je jedináček - jako dítě byla sice snad očekávaná a snad i zpočátku chtěná, ale brzo se stala pro matku břemenem - nemoci a nepřítomnost manžela z její matky do jisté míry vytvářely „trvale přetíženou, bolavou svobodnou matku“. Jak již naznačeno, Nelu proto začali velice brzo odkládat do jeslí, do školky a k babičce.

 

 

Celkový postup při práci s nelou před skupinou

 

Pokusme se přiblížit, jak jsme s Nelou před skupinou pracovali. Samozřejmě jde o jisté zjednodušení a zkratku, řadu podružných detailů zde vůbec nelze uvést.. Kasuistika by se proměnila v román. To by sice nebylo špatné, ale pokud by ho někdo psal, měla by to být sama Stela. Byl by jistě  velice přínosný. Opakovaně prokázala svou odvahu, třeba to zkusí. Pokud se tak rozhodne, budeme jí fandit. Ale pojďme k samotné práci s Nelou. Vytvořila si tři osobní mapy, tj. mapu života, těla a vnitřních osob a absolvovala s nimi a nad nimi řadu skupinových sezení.

 

Formulace hlavních problémů Na jednom z prvních sezení, kde Nela dostala pro sebe rozsáhlejší prostor, se pokusila zformulovat svůj hlavní problém. Trochu váhala, trochu se ostýchala, ale nakonec nám to řekla: „Celý život mám v sobě zvláštní smutek, nedokážu se ho zbavit… jako bych žila pod nějakým poklopem“ Po určité debatě ve spolupráci s Nelou jsme tuto její formulaci rozšířili o následující domněnky: ● Hlavním problémem Nely jsou ony smutky a onen pomyslný „poklop“ pod kterým léta žije. ● Druhým jejím problémem jsou nejasné a ne příliš uspokojující partnerské vztahy. ● Dalším důležitým tématem pro  Nelu je nespokojenost v práci, její časté úniky do snění, úniky do imaginárního světa. ● A posledním závažím je nejasná separace od matky, separace od původní rodiny. Jak vidíme, tyto závěry byly relativně obecné a všichni jsme cítili, že zůstává mnoho nejasného.. Nela jimi také nijak nebyla nadšená. Přijímala je velice váhavě. Ale zatím jsme jí víc nabídnout nedokázali.

 

Pokusili jsme se zformulovat příslušná zadání resp. osobní zakázky. Tj. alespoň rámcově určit, na čem má skupina postupně pracovat. Ta vypadala následovně: ● Pokud jde o onen pomyslný „poklop“ pod kterým léta žije. Bylo by velice užitečné pokusit se ho zmapovat, poznat, pokusit se ho „odklopit“ a podívat se pod něj, co tam vlastně je. Poznat, zda právě on není zdrojem oněch vnitřních smutků. A pokud to tak je, pokusit se ho resp. jich zbavit. ● Pokud jde o její ne příliš uspokojivé partnerské vztahy, bude nutné podrobně prozkoumat její pubertu, jak toto období zvládala, co se s ní v této době vlastně dělo. ● Zformulovat zadání, týkající se její hluboké nespokojenosti v práci a jejích úniků do snění nebylo snadné. Vnímali jsme její neschopnost tyto dva světy rozumně propojit, ale netušili jsme, co je v pozadí. Chtěli jsme prozkoumat kořeny tohoto postoje a obdobně zjistit, co stojí v pozadí neschopnosti či neochoty dané místo opustit. ● Co se týká separace od matky, dospěli jsme k názoru, že možná nejde o klasický problém, kdy se dospívající žena nedokázala separovat od své matky. Zdálo se nám, že nedošlo k separaci od matky ve věku kolem tří let, kdy se zdravé dítě uvolňuje z těsné závislosti. Měli jsme dojem, že vůbec neproběhla právě tato ranná separace. Doporučení znělo: znovu projít mapu života a mapu vnitřních osob a toto období znovu propátrat.

 

Soudný čtenář cítí, že jsme moc nepokročili, že jsme se trochu točili v kruhu. Nela měla stejný dojem. Trochu nás to zpočátku deprimovalo, ale pak jsme si naplno uvědomili, že objevit tajemství tajemné Nely nebude nijak snadné. Ani pro ni, ani pro nás. To se také posléze více a více potvrzovalo. Naštěstí Nela v sobě měla a má prazvláštní tichou zarputilost, nezvyklou vytrvalost a odvahu. To nám hodně pomáhalo. Ne každý však tyto předpoklady má. (Zde je nutno připomenout smutný fakt: zhruba dvě třetiny klientů a pacientů se díky psychoterapii výrazně zlepší, jedna třetina nikoliv. Těm za stávající úrovně znalostí nedokážeme příliš pomoci. Doufali jsme, že Nela to té poslední třetiny patřit nebude.

 

Neuspokojivé partnerské vztahy a zakřiknutí nešťastnou matkou V psychoterapii ne všechno probíhá úplně logicky a předvídatelně. Hodně záleží na protagonistovi. Při dalším setkání skupiny si Nela vybrala právě toto téma: ne příliš uspokojující partnerské vztahy.. Trochu jsme tápali, ale nakonec to bylo užitečné. Vzali jsme si k ruce opět mapu jejího života i mapu vnitřních osob. Nela mluvila o tom, jak dospívala, jak se z holčičky postupně klubala slečna. Snažili jsme se dopátrat, proč byly a jsou všechny její vztahy tak nejasné, nemastné, neslané. Snažili jsme se zjistit, co v tom je, co Nele brání být vřelejší, méně odtažitá, co jí brání i manželovi vydat se naplno. Co jí brání při sexu vnímat své tělo a těšit se z něj? Také jsme chtěli zjistit, jak a zda to souvisí s oněmi smutky event. s oním poklopem. Trvalo to dost dlouho, než jsme se dostali k něčemu podstatnému. Nela si vybavila zvláštní vzpomínku na jednu podivnou situaci. Ta vzpomínka byla velice důležitá. O jakou situaci se jednalo a co se během ní přihodilo? Nela byla v pubertě, zamilovala se do jednoho spolužáka. U tak mladé a navíc krásné holky to bylo zcela přirozené. Matka se to bůh ví jak dozvěděla a při jakémsi „výslechu“ a za velice vyhrocené situace na Nelu křičela: „Jakmile se s ním vyspíš, opustí tě!!!“

 

Zdánlivě banální situace: puberťačka se zamiluje - podle matky má na tyhle věci dost a dost času - matka se o dceru bojí - zlobí se na ni a tak křičí to, co křičí. Banální scéna v rodině a předpokládáme obvyklý a šťastný konec typu: holka se oklepe, jedním uchem tam, druhým ven… v dospělosti se tomu budou obě smát. Ne, ne, ne. Pro Nelu to mělo naprosto jiný a značně zásadní význam. Po chvíli Nela řekla něco, co vneslo do debaty úplně jinou významovou rovinu. Mluvila relativně potichu a s velkým smutkem v hlase: „Teprve teď mně to dochází …od té doby jsem se bála, že když se s někým vyspím, že mě opustí…já se vlastně bojím pořád… i v manželství… teprve teď mně to dochází, že se pořád bojím, že matka má pravdu a že mě opustí a tak jsem raději opouštěla je...“ .Byl to velice důležitý vhled, který udělala, ale skupina se z něho vůbec neradovala. Docházela nám ta tragedie: mladá holka a posléze i dospělá žena se v každém vztahu už od samého počátku obává, že bude opuštěna. Jakou takový vztah může přinášet radost? Začínali jsme ji rozumět. Jak asi probíhá sex se strachem v těle? Hrůza pomyslet. Další a hlubší souvislosti jsme tenkrát ještě neviděli. Teprve později jsme si uvědomili, na jakou předcházející zkušenost tato událost navázala. A teprve posléze nám došlo, jak onen „poklop“ dále ztěžknul. Ale nepředbíhejme.

 

Pokus o náhradní, dodatečnou separaci od matky, snaha oslabit obavy, že ji partner opustí Ještě během téhož setkání jsme v práci s Nelou pokračovali. Tématem byla již zmíněná separace. Při debatě někdo ze skupiny navrhnul, že by pro Nelu bylo užitečné, kdyby se jí podařilo od matky odpoutat mentálně. Odpoutat se od ní, zároveň tak „vystoupit z oné obavy“, která ji v partnerském vztahu trvale blokuje. Zbavit se onoho „zakletí“. Nápad se nám zdál nosný. Alespoň pro tu chvíli. Nele také. Další rozprava se týkala toho, jak to prakticky provést. Nakonec zvítězila následující varianta: celá skupina bude představovat její matku - shlukne se těsně kolem pubertální Nely - všichni ji budou pevně držet a bránit ji všemi způsoby, aby se dostala ven. Ven ze zakletí, ven ze „zajetí“. Úkolem Nely bude se navzdory tomuto silnému odporu dostat ven, osvobodit se. Za každou cenu. Nela s tím souhlasila, ale bylo vidět, že z toho není nijak nadšená.

 

Pustili jsme se do toho. Zpočátku váhavě, ale pak se to rychle měnilo. Hlavně díky skupině. Ta se rychle vžila do role matky, která zuby nehty svou dceru drží, která nechce za žádnou cenu dceru pustit. Začal tichý ale nemilosrdný zápas. Decentní tichá žena se po chvilkovém váhání proměnila v urputnou zavilou bojovnici. Scéna připomínala daleko více ragbyový zápas než psychoterapii. Klubko se zmítalo, Nela zkoušela různé směry a různé taktiky. Nakonec se jí to podařilo. Osvobodila se a z  klubka vyběhla. Byla rudá námahou, rychle dýchala, ale byla spokojená. Skupina vypadala obdobně. Byl to tuhý boj.

 

Následovala rozprava o tom, co jme právě viděli a co jsme při tom prožívali. Jeden z mužů to vyjádřil lapidárně. „ Ta síla… tolik síly, to jsem od ženské nečekal .. a od Nely už vůbec ne. Hergot ta má sílu…to je bojovník…nechtěl bych jí mít za nepřítele.“ Nakonec promluvila sama Nela. Chvíli chodila po místnosti, když se trochu vydýchala, sedla si do kruhu mezi nás. Byli jsme zvědaví, jak to celé vnímala ona. To, co řekla nás dost udivilo a trochu i zaskočilo. Vůbec neměla dojem, že bojuje s matkou. Bojovala se skupinou. Posléze to se značnou zlobou v hlase zpřesnila: „Potřebovala jsem vám dokázat, že nejsem žádná ušlápnutá holčička! Jsem silná a umím se rvát!“ A tvářila se tak. Prostě bojovnice. Vůbec jsme o tom nepochybovali, naprosto nás přesvědčila. Ještě nám v očích visel údiv, ale hlavou už nám běželo tušení: ta ohromná síla, to zarputilé úsilí, ten urputný boj?! To je záhada… to musí mít za sebou ještě něco dalšího… nějakou zvláštní motivaci… skrytější a silnější. Ta se posléze ukázala. V tu chvíli jsme ji však ještě neznali. Ani Nela ne.

 

Celou tu záležitost jsme vnímali spíše jako neúspěch. Původní byť dobře myšlený záměr se nesplnil, užitá technika nebyla adekvátní, vyústilo to v něco naprosto jiného. Prostě se nám to nepovedlo. Jenže v terapii dopadne dost často všechno jinak. Nevědomí naštěstí pracovalo za nás. Její nevědomí. To Nele naordinovalo přesně to, co potřebovala. Nám terapeutům i skupině se to jevilo v danou chvíli jako neúspěch, pro Nelu to ale bylo jinak: byla to pro ní skvělá příprava pro daleko závažnější boj. Tady a teď se ujistila, že je silná. Co nevidět to bude potřebovat. Jenže tyhle souvislosti jsme zatím ještě vůbec nechápali. Za chvíli budou zřejmé.

 

Zlomová zkušenost, proměna malé Nely, vznik pomyslného „poklopu“ Pokud bychom byli jasnovidci, potom bychom otevřeli toto téma úplně nejdříve. Jasnovidci nejsme, bohužel. Terapie je zcela přirozeně provázena tápáním, hledáním. Ne všechno probíhá jednoduše. Začali jsme zkoumat, co ten poklop vlastně představuje a jak vzniknul. Nela znovu vyprávěla nad mapou života o svém dětství a o své matce. Hodně mluvila o jeslích a o školce. Podle vlastních slov, jakmile se blížil odchod do jeslí a později do školky, „hrozně vyváděla“. Vztekala se, matka ji zoufale vláčela, Nela pak v jeslích hodiny a hodiny probrečela. Ve školce toužebně čekala, až to skonči, až si ji konečně matka vyzvedne, až ji vysvobodí. Přímo řekla: „…bylo to jako ve vězení…“ Matka to občas řešila tak, že ji vozila k babičce. Ale tam to bylo podobné, i tam se Nela cítila naprosto opuštěná. Až potud je to příběh, který slýcháme dosti často. Ale pak to přišlo. Nela se rozpomněla na něco velice důležitého, její nevědomí.zapracovalo. Vynořil se zlomový zážitek.

Nela pokračovala ve svém vyprávění. Po jednom období, kdy už to s jejím „hrozným vyváděním“ ve školce dál nešlo, matka usoudila, že Nela pro změnu půjde zase na nějaký čas k babičce. Ta bydlela kus od Chebu a tak ji tam vždy vozila vlakem. Tentokrát u toho asistoval i otec Nely. Aby to s Nelou šlo snadněji, namluvili jí, že nejedou k babičce, ale na výlet. Byli na nádraží, čekali na perónu, když se rodiče podřekli a vyplynulo, že ne na výlet, ale zase k babičce. Nela začala vyvádět ještě více než obvykle. Hrozně plakala, vztekala se, „…řvala jsem jako pominutá, skočila jsem do kolejiště, nahrábla jsem tam hrst vajglů a nacpala jsem si je do pusy… byla jsem zoufalá…“ Lidi kolem, co čekali také na vlak, to sledovali s údivem a opovržením. Znáte to: „Co ten cizí spratek tady takhle vyvádí…“ Oba rodiče k ní přiskočili, vyrvali ji z kolejí, odtáhli ji stranou, z pusy jí vypáčili vajgly a oba na ni téměř unisono křičeli: „Když budeš takhle vyvádět, tak tě…“

 

Dospělá Nela si při tomto vyprávění nebyla schopna vzpomenout, co přesně po tom „…tak tě…“ následovalo. Co všechno na ní rodiče ještě křičeli. Nepamatovala si přesnou formulaci, ale tehdy jako malá to pochopila ve smyslu: už tě nechceme.. dáme tě pryč.. dáme tě trvale do školky…dáme tě natrvalo do vězení. A teď nám a vlastně i sama sobě odhalila to nejdůležitější. Měla nepřítomný pohled a v hlase ohromný smutek: „Padla na mě hrůza, rázem jsem zmlkla, rázem jsem se sebou bez námitek nechala dělat všechno, co chtěli … vyčistit pusu, očistit šaty, odvést zpátky na peron, poslušně nastoupit do vlaku, poslušně zůstat u babičky…To byl hrozný zážitek…“ Rozhostilo se ticho, seděli jsme jako zařezaní. Nela v tu chvíli ještě ne úplně chápala, co to vlastně řekla, co to popsala a jaký má dosah. Po pravdě řečeno, my moc také ne. Plný význam téhle zdánlivě banální scény se vynořoval až posléze, postupně. Bylo to hodně skryté tajemství. Ne nadarmo byla celá Nela tajemná. Pro nás i sama pro sebe.

 

Tady trochu odbočme. V našich hlavách se vynořovaly otázky typu: Jak je možné, že Nela takhle důležitý zážitek neřekla už dávno? Proč až teď? Proč ne hned při prvním probírání jejích map, tj. mapy života a mapy vnitřních osob? Netajila nám to záměrně? Nebo selhaly mapy? A jak je možné, že se to vynořilo až teď, že si na to posléze vůbec vzpomněla? Odpovědět není snadné. O této zlomové scéně jsme se dozvěděli právě díky mapám. Co tím míníme? Před tím, než účastníci začnou tvořit samotné mapy, lehnou si na karimatky, zavřou si oči, soustředí se na svůj dech a odpoutají se tím od vnějšího světa. Plný jógový dech je značně účinný. Pomocí prohloubeného a plně uvědomovaného dýchání se postupně dostávají do jiného, mírně proměněného stavu vědomí. Nela toto pohroužení zvládla dobře. Vynořilo se jí mnoho dávných vzpomínek, ale tahle zrovna ne. Proč zrovna tahle ne? Pohroužení a aktivní vzpomínání způsobí, že se začnou dávné vzpomínky vynořovat jak bezprostředně tak i posléze. Někdy se hodně bolestivé a tudíž hodně zasuté vzpomínky vynořují spontánně až několik týdnů či měsíců po tomto pohroužení a vzpomínání. Právě tohle se Nele stalo. Ale zpátky k jejímu příběhu

.

Tahle skutečně zlomová zkušenost se jí sice vynořila z paměti relativně pozdě, ale zaplať pán bůh za to. Vynořila se, vynořila se vším všudy: slibovaný výlet, nádraží, prohlédnutí lži rodičů … skok do kolejí, vajgly do pusy, křik rodičů…pak náhlé ztrnutí a podvolení se. Všechno se vším všudy. Proč ale až teď? Tahle otázka nás ve skupině trochu pronásledovala. Proč ne hned na začátku společné práce? Takovéto zážitky bývají pro citlivější děti někdy tak silné a tak zraňující, že je raději tzv. „zapomenou“. A přesně tohle se Nele stalo. Zapomněla ho samozřejmě jen zdánlivě, vytěsnila jej do nevědomí. Její vnitřní mentální obrany zasáhly. Uložily jej tak, aby k nim Nela za normálních okolností nemohla. Její obrany, její „andělé-ochránci“ ji zachránili: jinak by se asi zbláznila či dokonce žalem zemřela. Umožnily vlastně, aby přežila.. (Také by se dalo říci, že masivně zasáhnul její „psychický imunitní systém“.) Nela nám to potvrdila: nikdy si na tento zážitek při běžném vzpomínání nevzpomněla. Zážitek se vynořil až teď při tomhle povídání. A byl to zážitek pro malou Nelu skutečně zlomový. Zkušenost z onoho nádraží si nese s sebou, ta v ní pevně uvízla. Plný význam toho všeho jsme pochopili až mnohem později. Nela také.

 

Postupně nám to docházelo. Od té doby se plně podřídila příkazům rodičů. Z živé malé holky je najednou zamlklá, tichá poslušná dívenka. A nejen to. Stáhla se do svého vnitřního světa, pobývala v něm hodiny a hodiny. Začala snít. Doma, ve školce, u babičky. Snila a byla plná smutku. Časem se k tomu přidaly pocity viny. Za to, že své rodiče takto trápí, za to, že je její matka nešťastná a stále nemocná, za to, že …. Snící subdepresivní dítě si dokáže propojit neskutečně vzdálené jevy. Tahle událost, kterou jsme potom v pracovní zkratce nazývali „vajgly“, ji totálně proměnila. Jedna zdánlivě banální událost všechno radikálně proměnila. Došlo ke zlomu. A když řekneme, že k osudovému, není to nijak přehnané.

 

V téhle proměně prožila svůj celý další život. Ovlivnilo to její dětství, její pubertu, výběr partnerů, následně i její manželství a vlastně i její pozdější vztah k jejím dětem. I ten byl plný úzkostí a strachů. A vlastně v tomto prapodivném „zakřiknutí“ či „zakletí“ žila až do terapie. V jejím průběhu se z toho všeho postupně dostávala ven. Na svém osvobození pracovala s obdivuhodným nasazením a urputností. Ten obraz bojovnice sedí.

 

Nové souvislosti, propojení zkušenosti malého dítěte a zklamané matky Na dalším setkání skupiny se Nela vrátila k předchozím sezením. Znovu tu zaznělo téma ne příliš uspokojivých partnerských vztahů. Skupina se rozbíhala pomalu, zase jsme společně tápali a hledali. Znovu jsme se vrátili ke scéně na nádraží: ne výlet, ale k babičce - skok do kolejiště a hrst vajglů - vyrvání z kolejí a unisono „Když budeš takhle vyvádět, tak …“ Rodiče tenkrát Nelu zakřikli, zakleli, ta se díky tomu zlomila, radikálně proměnila. Teď nám to konečně došlo, teď se nám to konečně propojilo. Jak jsme byli slepí. Když matka na ni při onom „výslechu„ tak zoufale křičela, nekřičela na nějakou zdravou, odolnou Nelu, ale na zakřiknutou Nelu. Křičela na „malou, zakletou princeznu“. Ne jedním uchem tam a druhým ven. Matka při této scéně vlastně Nelu zakřikla a zaklela podruhé: „Jakmile se s ním vyspíš, opustí tě!!!“ V Nele se propojily dvě zkušenosti. Začínali jsme tušit, v čem její tajemství spočívá.

 

Pak už to šlo ráz na ráz. Nastalo něco, co lze nazvat „stav boží milosti“. Začaly se vynořovat souvislosti, jedna za druhou. A hodně skryté. Teď nám to konečně docházelo. Při té scéně, při té konfrontaci zamilované pubertální Nely se zuřící matkou se propojily ne dvě, ale tři zkušenosti. Najednou jsme to propojení jasně uviděli. I tu sílu, která za tím vším stála.. Vždyť je to tak jasné. Při té scéně se vzájemně propojily ne dvě, ale tři zkušenosti. A všechny tři velice závažné: 1) Zkušenost malé zoufalé Nely z nádraží. 2) Se zkušeností zakřiknuté citlivé pubertální Nely. 3) Se zkušeností její matky, nyní zoufale křičící ženy.

 

Ženy, kterou v její ranné dospělosti někdo opustil a která to nikdy nedokázala přijmout. Ženy, která je díky tomu po celý život subdepresivní, často nemocná a bez radosti. Ženy, která vlastně na svou dceru vykřičí svou zlobu, svou vlastní zkušenost, zkušenost tak trpkou: „Jakmile jsem se s ním vyspala, opustil mě!!!“ A už ne slovy, ale tou zlobnou naléhavostí jí vlastně žaluje: A nesu si to v sobě po celý život. Vztek, zlobu, zklamání A tobě se stane totéž…vdala jsem se, jen abych zahnala tu prázdnotu, ale bylo to ještě horší… pak jsi přišla ty, myslela jsem, že mi pomůžeš, ale byla jsi jenom na obtíž, jen zátěž…nenávidím tě!

 

Když se tyto souvislosti postupně vynořovaly a byly vyslovovány nahlas, Nela měla oči jako zjara. Ani ve snu by ji nenapadlo, že všechny ty věci a události nějak spolu souvisí. Hluboko ukryté tajemství postupně vyplouvalo na světlo boží. Dostávalo se do jejího vědomí. Takové poselství od vlastní matky…další zátěž na onen pomyslný poklop…pro dospívající obzvlášť. Souhra tří zkušeností, pak se dostává zamilovanost, blízkost, něha, erotické doteky a nakonec i sex pod jejich „kuratelu“. Pod poklop tvořený z těchto tří propojených zkušeností. Nela byla plna údivu a my všichni s ní. Padla na nás na všechny únava, stav boží milosti pominul. Po chvíli mlčení Nela dodala se smutkem v hlase: „Je to tak, dřív mě to ani nenapadlo… ale od té scény, od té doby jsem se pořád bála, že se stane to, co matka křičela…když se s ním vyspím, tak mě opustí. Až teď si uvědomuji, že jsem se takhle bála … i v prvním manželství…“ Rozplakala se. Pak ji najednou svitlo: „Vždyť já se takhle bojím dodnes … i s mým současným mužem, se kterým mám dvě děti… Já se vlastně možná bojím ne o děti, ale že mě opustí…“ Rozplakala se ještě víc.

 

Slzy a ohromná únava. Dvě ženy ze skupiny už to nevydržely a začaly Nelu konejšit. Jedna z nich se jí po chvíli zeptala, co by si teď přála: „Chtěla bych pohoupat.“ To už všichni vědí, co mají dělat. Někdo podal prostěradlo, Nela si na něj lehla, rozestoupili jsme se kolem, pevně uchopili jeho okraje, zvedli jsme ji kousek nad zem a chvíli jsme ji tiše a s velkou láskou houpali. Pak jsme ji položili a všichni jsme ji chvíli mlčky drželi. Pevně. Potřebovala to.

 

Obavy při rozhodování , úzkosti, bolesti zad, vyhýbání se manželovi Při dalším sezení jsme s Nelou a se skupinou hledali odpovědi na následující otázky: Jak ještě tato dvě zakřiknutí-zakletí na ni, na Nelu působí? Co to s ní dělá? Jak se to projevuje v jejím běžném životě a ve vztazích? Co se děje ve vědomí a v životě ženy, která žije s oním: „Když budeš vyvádět tak… a „Když se s ním vyspíš tak…“ Chvíli to bylo zamrzlé a trochu jsme se točili v kruhu. Velký pokrok jsme udělali, když se nám obojí podařilo přeložit do obecnější podoby. Nová formulace zněla takto: Kdykoliv si něco budeš intensivně přát, tak… Kdykoliv budeš jednat podle svého, tak… Nela si uvědomila, že je díky tomu všemu na rodičích vlastně stále hrozně závislá. Navzdory tomu, že už je dávno z domova. Teprve teď jí došly další souvislosti: kdykoliv se má sama za sebe rozhodnout, vyvolá to v ní ohromnou úzkost. A když padla otázka, jak úzkost prožívá a co to s ní dělá, někdo bez řečí přisunul mapu jejího těla. Ta dosud ležela trochu stranou našeho zájmu. Vylouplo se to téměř samo: když musí něco důležitějšího rozhodnout, vynoří se silná úzkost a pocity viny - ohromně stoupne svalové napětí - celé tělo jí ztuhne, rozbolí ji záda - zčásti ochrne jedna noha - daleko hůře se pohybuje a spí. Nela to zvláštní řetězení pochopila rychle a doplnila ho: připadám si pak hrozně stará a nemožná - moje sebevědomí klesá k nule - před usnutím mám v hlavě myšlenkový kolotoč plný výčitek a sebeobviňování - špatně spím, mívám děsivé sny - manželovi se vyhýbám, nedokážu se s ním ani moc bavit - v té době se ho nedokáži ani dotknout, natož se s ním vyspat. Po každém rozhodování tento stav trvá vždy několik dnů až týdnů.

 

Skupina má ústa dokořán, Nela ne. Tentokrát žádné slzy, ale pocit vítězství: konečně to ví! Došly jí další souvislosti. Tak umně skryté psycho-somatické souvislosti. Skupině to docházelo trochu pomaleji. Ano, takhle se vytvářejí ony skryté psycho-somatické řetězce. Tak časté a tak zhoubné zřetězení událostí a prožitků. Teď to bylo tak zjevné a tak prosté: důležitější rozhodování - silná úzkost a pocity viny - stoupne svalové napětí, tělo ztuhne - ztuhlé svaly zad zatlačí na nějaký nerv - zčásti ochrne noha - horší pohyb - ztráta sebevědomí - před usnutím v hlavě kolotoč plný výčitek a sebeobviňování - špatný spánek, děsivé sny - stažení se do ústraní, zhoršené vztahy, izolace. Jak to mohla Nela nevidět? Celá ta léta? Jak jsme to mohli nevidět my? Proč už jsme na to nepřišli dávno? Jak to, když je to tak prosté, tak srozumitelné? A má to tak jasnou vnitřní logiku? Někdo ze skupiny si povzdechnul: „To je neskutečný…jak dokážeme být sami vůči sobě slepý a hluchý…“ Končí sezení, Nela balí své mapy. Bojovnice je velmi spokojená. Byla odhodlaná a vytrvalá. Objevila pro sebe nové území, dokonce možná celý kontinent. Pro ní dosud neznámý kontinent. Díky mapám. Bez nich by to nešlo. Bez nich by jen a jen nekonečně bloudila. A my s ní. Mapy-obrazy, nové kontinenty…a když jsou stočeny do ruličky, vypadají tak nevinně.

 

Kroužení kolem „poklopu“, opouštěné a opuštěné mládě, strach ze smrti Při dalším sezení s Nelou jsme se začali zabývat oním mnohokrát zmiňovaným poklopem. Přímo jím, ale moc se to nedařilo, nikam to nevedlo. Za takových okolností je dobré vrátit se kus cesty zpátky. Vrátili jsme se proto k otázkám, které padaly při předchozích sezeních a které byly užitečné: Co se děje ve vědomí a v životě ženy, která žije s oním „Když budeš vyvádět tak… a „Když se s ním vyspíš tak…“? Co se děje v její mysli a v jejím těle, když si ona sama něco intensivně přeje? Co se v ní děje, když chce jednat podle své vůle, podle svého? Zase to vázlo. Pak někoho ze skupiny napadla spásná myšlenka zeptat se jinak: „Co by vlastně podle tebe následovalo po onom tak?“ Nela nevěděla. Někdo ze skupiny navrhnul, ať si tedy udělá sochu té malé Nely a ať to prozkoumá, ať se podívá. Nela souhlasila. Skupina stáhla své židle ke stěně, aby se jasně oddělil prostor jeviště a hlediště. Nela se postavila, chvíli nerozhodně chodila, trochu se prodýchala. Uvažovala, hledala možnosti vyjádřeni, hledala tvar. Pak tu sochu vytvořila: před námi najednou stála malá zoufalá Nela. Chvíli bylo ticho. Pak se jí zakabonila tvář a usedavě se rozplakala. Neutěšovali jsme ji, všechno to muselo ven. Po dosti dlouhém pláči se přece jenom trochu zklidnila. Nemluvila, přecházela po místnosti a trochu pokyvovala hlavou. Bylo patrné, že už něco ví, něčemu porozuměla. My ale nevěděli čemu. Onen člen skupiny, co navrhnul udělat sochu, byl trochu netrpělivý i trochu nelítostný a znovu se zeptal: „Co by po onom „tak“ následovalo?“ Vyhrkla: „Opuštění a smrt!“ a znovu se usedavě rozplakala. Byl to dlouhý, zpočátku zoufalý, ale postupně stále více a více úlevný a očišťující pláč. V jeho konci už spíše plakala štěstím a úlevou, že na to konečně přišla: už ví, čeho se vlastně bojí. Už ví co je zdrojem jejích úzkostí: strach z opuštění, strach ze smrti.

 

Byla to ohromná úleva. Nejen pro Nelu, ale i pro celou skupinu. Podařilo se to. Padla na nás hrozná únava a zároveň i vděčnost. Shromáždili jsme se spontánně kolem Nely, položili jsme na ní ruce. Na hlavu, na ramena, na paže. Byl to tichý dík i velká vděčnost, že se nám podařilo to tajemství prolomit. Strach! Náš anděl strážný. Strach ze smrti. Nejvěrnější přítel života. Byla to pocta i jemu.

 

Práce na téma „poklop“, jeho zvedání, uvolnění kumulované agrese, prokopnutí dveří Při dalším sezení jsme se znovu vrátili k onomu pomyslnému poklopu. Zopakovali jsme si původní zadání a mírně jsme ho přeformulovali. Bylo by užitečné poznat, nakolik se onen pomyslný „poklop“ n podílí na úzkostech, na bolestech zad a na trvalém vnitřní smutku. Pokusit se ho „odklopit“ a eventuálně se ho úplně zbavit. Zvažovali jsme způsob, jak to udělat. Někdo ze skupiny navrhnul, aby Nela použila gestalt techniku. Podle jeho představ si měla Nela s  „poklopem“ chvíli povídat, vést s  ním dialog. A měla mluvit za obě strany. Po kratší debatě Nela souhlasila. Vstala, skupina se přeskupila. Opět vzniknul prostor jeviště hlediště. Nela přecházela, byla trochu rozpačitá, nevěděla, co by měla říkat. Nakonec to zkusila, začala s ním mluvit, ale moc se jí to nedařilo. A začalo se dít něco, co se při terapii stává dost často: skupina míní, ale nevědomí mění. Nela místo aby mluvila s poklopem, začala mluvit se svými rodiči. Chvíli mluvila o jejich vztahu, bylo to jen pár vět. Pak se vrátila ke svému dětství a začala jim všechno co prožila připomínat. Jesle, školku, babičku…. Bylo vidět jak v ní roste napětí. Pak se náhle zarazila a obrátila se na nás: „Můžu jim i nadávat? Můžu být zlá?“ Skupina odpověděla téměř jednohlasně: „No jasně, proto to děláš…“

 

A teď to začalo. Ta decentní, tajuplná a jemná žena se proměnila ve smršť. V malou zoufalou Nelu, která se musela celá ta léta bezmocně přizpůsobovat, která byla za celá ta léta tak přeplněna zlobou. Teď to rodičům, jeslím a celému světu vracela. Za proudu nejsprostších nadávek začala mlátit do stolu, kopala do židlí, zloba ji ovládla naplno. Ustal proud nadávek, plná vzteku začala usedavě plakat a při tom všem začala zuřivě mlátit a pak kopat do dveří, znovu a znovu do dveří, do dveří, do svého vězení. Nakonec je prokopla. Rozrazila je velkou silou a utekla ven. Skupina zůstala jen malou chviličku jako opařená, tekly nám slzy po tvářích a pak se spustil hurónský řev. Řev souhlasu a hned poté ohromný potlesk. Všichni jsme povstali. Bylo to ohromně osvobozující. Nela jim to dala, dala jim to i za nás. Nela se osvobodila, Nela nás osvobodila.

 

Nemohli jsme se dočkat, až se vrátí. Když vstoupila, už mezi dveřmi a s velkou radostí poznamenala. „To jsem potřebovala!“ Všichni jsme znovu spontánně povstali a znovu tleskali. Ti největší ranaři ze skupiny zdvihali pěst s palcem vzhůru a obdivně mumlali: „Taková jemná… tichá… a ženská… a takový dílo?!“ Nela byla naprosto proměněná. Byla šťastná. My také. Dílo bylo dokonáno. Alespoň prozatím. A jedna žena ze skupiny tomu nasadila korunu: „Nelo, já ty dveře platím! Bylo to úžasný… v duchu jsem všechno dělala s tebou… nadávala, kopala, mlátila… bylo to úžasný … moc mi to pomohlo.“ Její reakce nám byla naprosto jasná: také ona dlouhá léta žila jako super-hodná holčička. Za ty dveře to určitě stálo.

 

Zde je nutná malá poznámka. Patřila by sice věcně před předchozí odstavec, ale pokazil by se tím proud vyprávění a tak až tady. Pokud někdo během sezení ze skupiny odejde či doslova vyletí ven jako Nela, jeden z terapeutů nebo člen skupiny za ním po chvíli jde. To aby neudělal nějakou nepředloženost. Tentokrát to nebylo zapotřebí. Pracovali jsme v přízemní místnosti, oknem bylo na Nelu vidět. Chodila po trávníku dole pod domem, pak si omyla obličej u venkovního kohoutu, co slouží pro zalévání trávníku. Všimnul jsem si, že se myla velice dlouho a důkladně. A jinak než obvykle,nějak víc obyčejně. Ne jako dřív, aby si nerozmazala makeup a nepoškodila si masku, za kterou celá ta dlouhá léta žila. To je zvláštní, i způsob mytí hodně napoví.

 

Na příští sezení přijela jiná, nám ne příliš známá Nela. Naprosto jinak oblečená, jiný účes, jiný makeup, jiné držení těla, jiná gesta. Byli jsme trochu nesví. A není divu. Ve skupině byl najednou vlastně někdo cizí. Nesví a zároveň hodně zvědaví, co bude říkat. Na začátku každého setkání skupiny je tzv. kolečko, jednotliví členové postupně řeknou, co se s nimi v mezidobí dělo. Netrpělivě jsme čekali, až na Nelu přijde řada. Konečně jsme se dočkali. Viseli jsme jí na rtech. A pak to přišlo: rána za ránou. Mluvila nezvykle věcně a klidně, první věta zněla: „Odešla jsem z pojišťovny.“ Bác. Po několika desetiletích a tolika obavách? „Žádné místo zatím nehledám. Jsem nezaměstnaná.“ Bác. „Budu na volné noze.“ Bác. Kde jsou ty staré úzkosti provázející každé rozhodnutí? Pak se také ukázalo, že dětem už nevolá šestkrát denně, ale jenom jednou týdně. Že jí to ale dělá stále trochu potíže, bojí se o ně, musí s tím ještě bojovat. Ale podle jejího názoru se to lepší. Také děsivé sny ustupují. A pak, ani pořádně nevíme, jak k tomu došlo, nám řekla: „Změnila jsem si jméno.“ Bác. Řekla to stejně věcně a klidně jako prve to „Odešla jsem z pojišťovny“. Skupina zírala, na chvíli zavládlo zvláštní ticho. Pak se někdo značně nesměle zeptal: „A jaké?“ „Stela.“ Bác. Stejně věcně a klidně. Dokonce odmítla vysvětlit, proč právě tohle. Bác. Postavila se klidně proti přání celé skupiny. Bác!!!

 

Teprve po několika hodinách nám ta hloubka proměny došla naplno: odchod z neradostné práce …jiné oblečení…jiné profesní směřování… jiné vnímání skupiny… zřejmě i nová životní etapa. Vlastně jiná žena. Ano, to si zaslouží i nové jméno. Stela…hvězda. Ano, má pravdu. Má hlubokou pravdu. Stela. Našla si hezké jméno. Bude jí slušet. Ne opačně: ona bude slušet jemu. Aleluja.

 

 

výsledky, změny

 

A jak si Stela vedla a vede dál? Docela dobře. Je na volné noze a pracuje v naprosto jiné profesi. Dětem volá jen občas a spíše ze zvyku. Není to provázené obavami a úzkostmi. Své děti se učí vnímat jako silné a úspěšné, ne jako slabounká nebožátka.Vztah s manželem se postupně lepší. O mnohém, co prožívá a co se dělo ve skupině, mu začíná vyprávět. To dřív vůbec nedělala. Pak prozradila, že i své tělo při sexu začíná vnímat jinak. To ale manželovi neříká. Také se začala sbližovat s otcem. Pochopila, že to vůbec s  její matkou neměl lehké. Vztah s matkou se tatím nijak radikálně neproměnil. Stela si pořád klade otázky typu: Proč nikdy ten zatracený rozchod nezpracovala, nepřijala? Proč ten žal stále táhne s sebou? Proč vlastně celý život žila jako zklamaná a nešťastná holka? Proč vůbec nepochopila, jak všem kolem sebe škodí? Proč zrovna tahle nešťastnice se stala její matkou? Proč díky jí ztratila tolik let? Nela měla ohromnou odvahu a ušla veliký kus cesty. Ale i na Stelu čeká ještě notný kus práce. Tak to chodí.

 

 

Co nám uvedený příběh ukázal, co z něho lze odvodit

 

  • Pokusme se shrnout, o čem příběh Nely*Stely vypovídá. Ukazuje se, že etologické hledisko je v psychoterapii velice užitečné. Umožnilo nám pochopit, co se vlastně s malou Nelou na nádraží stalo a co se v obdobných situacích s dětmi děje obecně. Spouští se vrozená obranná reakce (zasáhne „psychický imunitní systém“), dojde k  přepnutí na záložní program ve smyslu: normální život a rozvoj není možný, je nutno přejít v rámci zachování života, na určitý modus přežívání, vegetování. Tento obranný systém kromě jiného: utlumí celkovou aktivitu - výrazně sníží sebe-prosazování a agresivitu - zvýší poddajnost, submisivitu dítěte - omezí kognitivní procesy tak, aby se psychika nezhroutila úplně, tj. zúží vnímání vnějšího nepřátelského či nepřejícího světa, zúží se tím výrazně celková šíře „kognitivního pole“ - sníží se otevřenost a přirozená kreativita (obrana proti utrpení, kreativní jedinci v izolaci trpí daleko více) - spustí se vnitřní kompenzační procesy, vnější stimulace se nahradí stimulací vnitřní, tj. dítě začíná daleko více snít i v bdělém stavu. Jde vlastně o reakci na frustraci a posléze na deprivaci. Tentýž vývoj či velice podobný popisují lidé, kteří strávili ve vězení delší dobu v izolaci..

 

  • Výhodou etologického hlediska je také změna nazírání a hodnocení těchto procesů. Chování. malé Nely díky tomuto změněnému náhledu nepovažujeme za patologické, ale naopak za vysoce adaptivní. Malé dítě resp. jeho nevědomé „regulačně-obranné programy“ udělaly vše pro to, aby dítě přežilo. Toto stanovisko také zastává a opakovaně zdůrazňuje Artho Wittmann ve své knize „Inteligence duše“.

 

  • Etologické hledisko ale také objasňuje a v jistém smyslu i ospravedlňuje chovaní matky resp. samic obecně. Zplození a obstarávání dítěte (mláděte) v dané situaci je pro ni neúnosné. Jeho zavržením a opuštěním odsouvá plození do výhodnější doby, kdy bude možno s větší pravděpodobností zaručit plnou prosperitu a sílu potomka. A „výhodnější dobou“ máme na mysli nejen celkové vnější podmínky, např. stav rodiny či společnosti, ale i stav osobní, určovaný např. tělesnou nemocí, depresí a pod. Z hlediska evoluce je tato strategie výhodná, podporuje kvalitu a tím i další šíření potomků. Zvířata resp. samice ve volné přírodě to běžně dělají, my za to matky nemilosrdně trestáme.

 

  • Ještě jeden zajímavý fenomén, který z uvedeného příběhu vyplývá. Jak jsme naznačili, zmíněné obranné mechanismy kromě jiného výrazně utlumí sebe-prosazování a agresivitu, zvýší poddajnost, submisivitu dítěte. Ale programy zajišťující sebe-prosazování a přirozenou agresivitu nemizí, také zřejmě nemizí na ně vázaná energie. Ta se zřejmě v průběhu času kumuluje a buď působí sebe-destruktivně (objeví se řada nemocí, sebepoškozování či dokonce sebevraždy) a nebo dokáže přeměnit tichou, jemnou ženu v někoho, kdo se dokáže v urputném zápase vyrvat skupině lidí, v někoho kdo prokopne dveře. Dlouho potlačovaná zloba a vztek, ona nakumulovaná energie dokáže proměnit člověka v neřízenou smršť. Ty nepochopitelné příběhy slyšíme dost často: tichý mlčenlivý mladík v záchvatu zuřivosti postřílel své spolužáky. Nebo: tichá submisivní žena umlátila kladivem manžela, když spal. A znovu a znovu stejný údiv: nikdy bychom to do něj či do ní neřekli. Do Nely také ne.

 

  • A ještě jeden zajímavý fenomén stojí za zmínku. Jak jsme naznačili, zmíněné obranné mechanismy kromě jiného výrazně omezují kognitivní procesy tak, aby se psychika nezhroutila úplně. Tj. určitým způsobem zúží vnímání vnějšího nepřátelského či nepřejícího světa a spustí vnitřní kompenzační procesy. Dítě začíná daleko více snít i v bdělém stavu a postupně se více a více uchyluje do vnitřního vysněného světa. (Zde možná leží základy introverze.) Mnozí jedinci, kteří prošli podobným vývojem mívají potom různé problémy. Ti nejpostiženější špatně rozlišují mezi vnějším a vnitřním světem ( hraniční osobnosti a psychotici), ti o něco šťastnější obojí rozlišují, jen neumějí v reálném světě příliš dobře žít (neurotici a některé druhy psychopatie). Vysněný svět bývá zpravidla daleko spravedlivější a krásnější, může mít dokonce podobu ztraceného ráje. U některých z těch šťastnějších jedinců je vývoj zřejmě trochu jiný. Jejich kreativita nemizí, ale přesune se z vnějšího světa do světa vnitřního. To byl případ malé Nely. Její vnitřní svět začal být nesmírně bohatý. Pobývání v něm ji do jisté míry uchránilo duševní zdraví. Nela sama o sobě říkala, že byla a je hodně tvořivá, ale nenacházela pro svou tvořivost patřičný „odbyt“, měla málo příležitostí tvořivost uplatnit. Teď se situace mění. Stela má na jedné straně ohromnou šanci, na druhé straně je v situaci jistého ohrožení. Může své schopnosti naplno rozvinout, mohou se stát základem její nové profesní dráhy. (Autor slavné knihy „Alenka v říši divů“ měl možná podobný osud jako malá Nela.) Na druhé straně může zmizet vnitřní drive. Tvořivost postupně vymizí do ztracena a nastoupí jisté zklamání. Jak to dopadne u Stely? To teprve uvidíme.

 

  • Také stojí za to ještě znovu připomenout, jak zdánlivě nevinné události mohou radikálně proměnit svět dítěte. Na jednu takovou jsme nedávno narazili v Respektu. (Vražda na faře; Pilátová Markéta, Respekt 2009, 33, str. 65). Autorka podobnou situaci prožila, popisuje ji krásně ale s jistým smutkem. Žila u babičky, to byla velice laskavá a hluboce věřící žena. Měla babičku ráda, ona jí také. Chodila s ní pravidelně do kostela, společně také chodily pomáhat jeptiškám do kláštera i na blízkou faru. Jeptišky byly vlastně babiččiny přítelkyně. Autorka je jako malá vnímala jako velice hodné, laskavé a hodně bytosti, které se hodně modlí. Ale! Jednou přišly s babičkou na faru, tam zrovna stojí jedna z jeptišek, za zadní nohy drží králíka, dá mu ránu za uši a pak mu jedním švihem sekerou na špalku usekne hlavu. Pro tu malou to byl děsivý a nepochopitelný zážitek: taková hodná zbožná žena a tohle… Co následovalo? To co se dětem stává. Rána za uši, rána sekerou představovaly také ránu pro její víru. Začala se jeptiškám vyhýbat a posléze přestala chodit i do kostela. Je to smutný příběh. A jeho důsledky? Snad nebyly a nejsou pro autorku tragické. Doufejme. I když kdo ví. Víra může v mnoha situacích hodně pomáhat a tudíž mnohdy scházet. A její ztráta v dospělosti? To také není nijak nevinná událost. Může hodně hodně bolet. U mnohých ztrátu víry doprovázejí těžké existenciální deprese.

 

  • V této souvislosti se ale vynořuje ještě jiný příběh. Nevíme, zda tragičtější. Jeden z našich workshopů navštívil velice zajímavý člověk: muž 33 let - štíhlý, vyšší, dlouhé světlé vlasy, krásná, chlapecká až trochu andělská tvář - zvláštní mírné a tiché chování, naprosto sladěné oblečení - drží se spíše stranou, na každého bez rozdílu je velice laskavý, všem ustupuje, je velice poddajný - má zvláštní , trochu zpomalené vláčné pohyby. Takhle jsem si jako malý představoval anděly a světce. Celou dobu se staral s ohromnou trpělivostí a něhou o malého kojence. Nebylo to jeho dítě, ale dítě jedné z účastnic. Během přestávek a v noci, kdy se o dítě starala ona, si stačil také udělat mapy. Stihnul ale jen dvě: mapu života a mapu vnitřního osob. A jeho příběh? Během pohroužení před tvorbou map (dítě zrovna spalo venku v kočárku) se mu vynořil zážitek, na který si nikdy předtím nevzpomněl. Nebyly mu ani dva roky a kvůli nějakým komplikacím při nachlazení ho odvezli do špitálu na pozorování. Byl tam sám, byl tam bez matky. V té době to bylo naprosto běžné, i takto malé děti byly v nemocnici samy. Popisoval, jak leží v postýlce, opuštěný a úpěnlivě vyhlíží tvář své matky. Nad postýlkou se sice vynořují tváře, ale cizí a zase cizí, stále jen cizí. Matka ne. Čekání a vyhlížení matky trvalo strašně dlouho, mnoho hodin. Bál se usnout. Nakonec byl tak zklamaný a unavený, že resignoval. Zdůrazňuji: ne usnul, resignoval. Usnul až později. A proběhlo něco podobného jako u malé Nely: neřešitelná situace, program pro celkovou regulaci přepnul na úsporný záchranný režim, na stav, který lze charakterizovat jako ztrnutí. A čtenář si jistě klade otázku, proč tenhle příběh zmiňuji a možná si v duchu říká: „Pak matka přišla, bouřlivě se přivítali a bylo všechno v pořádku.“ Bohužel ne. Bylo to jinak. Nakonec ho odvezli domů k matce, ale tenhle malý čekající chlapeček se nikdy z  onoho ztrnutí, z onoho „úsporného programu“ nikdy plně neprobral. Žije v něm stále, i ve svých 33 letech! Proto to zvláštní chování, proto to podvolování se komukoliv, proto ta ohromná něha vůči dítěti, proto ona prazvláštní dětská krása, proto ona prazvláštní závislost na jeho přítelkyni. Je to příběh s dobrým či se špatným koncem? Kdo ví. Možná mezi sebou takovéto svaté a anděly potřebujeme.

 

  • Podobnou situaci asi zažívá řada mláďat. Jde o vrozené chování: při opuštění nejdříve zoufale kňučí a pak úplně ztichnou a znehybní. Jinak by je predátor snadno našel a sežral. Zda se z onoho útlumu po návratu samice dostanou všechny? Nevíme. A jak se to eventuálně projeví na jejich povaze a vnímání světa? To také nevíme. Škoda. Škoda, že např. psi neumí kreslit mapy, škoda že nemohou své příběhy vyprávět. Pro nás je to možná lepší. Dozvěděli bychom se, co za hrůzy s našimi miláčky provádíme, co vlastně děláme, když kňučící a hrůzou pomočená štěňata odnášíme v krabici neznámo kam.

 

  • Životní strategie, kterou pro malou Nelu vytvořily její obranné mechanismy a do které byla nedobrovolně vržena, byla kdysi výhodná. Ve zkratce ji připomeňme: značný útlum aktivity - poslouchání na slovo, nesamostatnost - stažení se do vnitřního světa, do světa fantazie. Byla kdysi pro malou Nelu a za daných okolností výhodná, adaptivní a snad i jediná možná. Zachránila ji duševní zdraví a možná i život. Ale toto krajní řešení a možná jediné možné, nadlouho zablokovalo její další rozvoj. Nežila ale jen živořila. A živoření, to není žádná velká radost. Její trvalé smutky jsou nyní srozumitelné. Nela měla a má na druhé straně ohromné štěstí: měla a má v sobě jakousi zvláštní zarputilost, tvořivost a odvahu. Málo kdo by obstál tak, jako ona.

 

  • V souvislosti s tím, co bylo před chvílí řečeno, nám hlavou táhly ještě trochu jiné myšlenky. Lidé obecně rádi zapomínají na krize, na bídu či na hrůzy války. V terapii se objevuje něco podobného. Někteří lidé, kteří se radikálně během terapie proměnili, si za pár měsíců „rychle zvyknou na lepší“ a zapomenou. Nabudou dojmu, že tak žijí odjakživa. Přestanou si uvědomovat, jak radikální proměnou prošli. A je to pochopitelné. Kdo by rád vzpomínal na slabost, na zakletí, na noční děsy, na úzkostné nesmyslné telefonáty. Mnozí z nich se dokonce začnou skupině a terapeutům vyhýbat. Stela zatím ne, ale možná časem zapomene i ona. Má sice mapy a deníky, ty jí všechno mohou připomenout. Ale možná o to nebude stát.

 

  • Pokud jde o naše metody a postupy, znovu a znovu se prokazuje výhodnost map. Posouvají terapeutickou práci do naprosto jiné úrovně. Také si více a více si uvědomujeme, jak velký význam má prohloubené jógové dýcháni, plná koncentrace a následné pohroužení. Jak velký význam má změněný stav vědomí a následné systematické procházení vlastního života. Díky tomu se postupně vynořují i hodně zasuté vzpomínky. I ty z hodně ranného dětství. Vše se navíc uspořádaně zakresluje k časové ose do map. U některých lidí se objevují tzv. „bílá místa“, tj. kratší či delší úseky kolem časové osy zůstávají prázdné. Pokud na to poukážeme, obvyklá odpověď zní: „Z toho období si nic nepamatuji….“ Máme zkušenost, že se v té době dělo zpravidla něco tak závažného a zraňujícího, že to bylo obzvláště dobře vytěsněno do nevědomí. Při další práci se obvykle daří postupně tato bílá místa zaplňovat.

 

  • Zkoušely jsme také dělat mapy bez tohoto přípravného „rituálu“, tj. bez jógového dýchání, bez následné změny vědomí atd Rozdíly byly ohromné. Všechno zůstávalo na povrchu, zasuté a vytěsněné zážitky se prostě nevynořovaly. Obdobný účinek jako jógového dýchání, ale daleko ostřejší, má holotropního dýchání. Při něm se také staré a hluboko uložené zážitky dostávají do vědomí. Přímo se tam hrnou, ale je to spíše lavina. Těžko kontrolovatelná lavina. V této souvislosti nás napadla jistá analogie: holotropní dýchání připomíná spíše neřízenou jadernou reakci - náš přístup, tj. prohloubený jógový dech a následná systematická tvorba map spíše řízenou jadernou reakci. Možná v budoucnu půjde oba přístupy propojit.

 

Tolik příběh  Nely*Stely. Doufejme, že bude mít sílu a odvahu pokračovat. To bychom jí ze srdce přáli.