Dobrovolnické centrum Protěž

práce s jedincem před skupinou - metodická Poznámka úvodem

Proč příběhy uvádíme, k čemu nám jsou dobré Příběhy nám mohou posloužit vícerým způsobem. Především jako ilustrace spletitosti lidských osudů. Dále nám budou znovu a znovu připomínat, jak bylo ranné dětství pro nás pro všechny důležité. Také nám pomohou ujasnit, co myslíme pojmem „práce s jedincem před skupinou“ a představí nám blíže některé techniky, které při této práci užíváme. Několik si jich níže uvedeme. Příběhy v neposlední řadě umožňují čtenářům, aby získali alespoň matnou představu o tom, co účastníci i protagonisté v průběhu terapeutické práce vlastně prožívají. Při práci se skupinou vyznáváme shakespearovské pravidlo: každá dobrá tragédie má mít v sobě prvky komedie a naopak. V příbězích proto narazíme na situace lehké, humorné i velice, velice těžké. Takové, které vůbec není lehké ustát. Obrat „nabité emocemi“ je tady víc než na místě.

Co předchází práci s jedincem před skupinou Než si však jednotlivé příběhy začneme povídat, znovu si připomeňme jednotlivé etapy terapeutické práce. Jsou to: provedení diagnostiky; z ní zde máme k dispozici od každého čtyři celostní, osobní mapy - dále je nutné provést souhrn nejdůležitějších nálezů a pojmenovat hlavní problémy dotyčného - pak je užitečné v tomto osobním kontextu zformulovat individuální zakázku - dále je nutné navrhnout způsob, jak dané zadání splnit - pak následuje cílené užití jedné či několika terapeutických technik. Samozřejmě po celou tuto dobu platí podmínka, že dotyčný klient či pacient vše přijímá a souhlasí s tím. Je odhodlán do toho jít, je ochoten se ve všem angažovat.

několik technik, které se pokusíme představit Pro představu si pracovní názvy několika technik uveďme. Zde žádné podrobnosti, jejich podstata vyplyne z dále uvedených příběhů: M Držení těla a změna způsobu dýchání M Rozmluva s důležitou osobou M Návrat do důležité události, abreakce a následné přijetí dané události M Sochy a seriály soch v rámci osobní historie M Náhradní, kompenzační (reedukační) zážitky M Přehrávky důležitých situací a některých stereotypních „her“ berneovského typu.

Blanka a její příběh

Rámec Pro lidské novorozeně (což platí pro mláďata obecně) je rozhodující, jak a zda vůbec ho jeho matka (samice) přijímá. Opuštěné mládě prostě hyne. Matka (samice) je zdrojem všech zdrojů. Mládě dělá tedy vše pro to, aby bylo přijato. Dále něco k významu individuálních stavů. Většinu života prožíváme v jednom ze zhruba pěti až sedmi základních stavů, které jsme si během dětství vytvořili. Tyto stavy jsou velice individuální a každý z  těchto stavů je „celostní útvar“, tj. automaticky navozuje určité a pro nás typické fyziologické i mentální vyladění. Určuje kromě jiného např. držení těla, rozložení napětí svalů v těle, nastartuje určitý typ dechu, určuje orientaci pozornosti, tematizaci psychických obsahů atd. Chceme-li sami sobě trochu porozumět, je dobré své stavy poznat. Mají totiž kromě jiného vliv na celkové prožívání sebe i světa, na partnerské vztahy a tím i na celkovou kvalitu života Máme možnost si své vlastní stavy uvědomit, poznat a do jisté míry i měnit. Smutné je, že to téměř nikdo z nás nedělá.

Základní údaje Říkejme naší protagonistce Blanka z Plzně. Jméno i místo a některé další okolnosti jsou samozřejmě změněny. Základní údaje ve zkratce: žena 28 let, zdravá, vdaná - dvě děti, kluci 6 a 8 let - vysokoškolačka, v práci úspěšná a velice dobře placená - pracovitá, zodpovědná vůči své rodině, práci i osobní životosprávě. V práci je vše OK, ve výchovou dětí cítí různé otazníky, ale celkově to jde - manžel řádně pracuje, o rodinu a děti se stará, nepije, nekouří - avšak „chřadnou“ partnerské vztahy - manžel se o ní přestává zajímat jako o ženu, sexuální styk téměř nulový. Blanka je relativně vysoká, trochu shrbená - dýchá povrchně převážně do břicha a v „dolní úvrati“ - vlasy má střižené nakrátko ne moc upravené - pleť spíše nezdravá a nádechem šedozelené barvy - je oblečena v texaskách, v americké armádní bundě, má mokasíny. V práci je přiměřeně aktivní a výkonná - doma spíše převládají smutky, někdy až jakási bezradnost – o své syny pečuje, věnuje se jim, ale má dojem, že jde o podobně „studený odchov“, jaký ona dostala od své matky. Z její mapy života i vnitřních osob (životních strategií) a její výpovědi vyplynulo: pochází z relativně spořádané a funkční rodiny - vztah rodičů byl a je dobrý, nikdy se nehodlali rozejít či rozvést - ona je prvorozená, má mladší sestru, s ní vychází dobře - jako dítě byla očekávaná a chtěná. Až potud je vše dobré, ale: její narození bylo pro oba rodiče velkým zklamáním - oba si přáli syna, především její matka - ta jí díky tomu po narození „…přijímala jen tak napůl…“ - byla vůči ní relativně chladná, doteků minimum, žádné mazlení, „…měla jsem studený odchov…“ - otec, vysokoškolák, spíše technický typ, jí měl a má daleko radši - ke všemu ji přibíral, všechno jí vysvětloval a učil, včetně spravování aut a pod. - zacházel s ní spíše jako s klukem a ona se sebou také - kamarádila především s kluky, byla úspěšná ve skautu - manžel (kamarád ze skautu) ji vždy vnímal především jako kamarádku, ona jeho také tak - puberta u ní proběhla naprosto klidně „…možná jsem ji trochu přeskočila…“ - své ženství nějak moc nebrala v potaz, moc si ho neuvědomovala, spíše ho odmítala (svá relativně velká a hezká prsa spíše skrývá, viz shrbené držení těla) - nikdy nezažila takové to dívčí zdobení se a koketování (viz její zájmy a styl oblečení, doma nemá téměř žádné typicky ženské oblečení).

Celkový postup při práci s Blankou před skupinou Pokusme se ve zkratce práci s jedincem před skupinou přiblížit. Samozřejmě jde tedy o jisté zjednodušení, řadu podružných detailů zde vůbec nelze uvést.. Kasuistika by se proměnila v román. Blanka absolvovala náš workshop, vytvořila si ony čtyři osobní mapy (mapa života, těla, vnitřních osob a rodu) a všechny přednesla v její trojici. Pak sdělila svůj hlavní problém i celé skupině. Opět a k údivu ostatních to bylo „…chřadnoucí manželství…“ Její předběžná zakázka zněla: „Pomozte mi, ať se to naše manželství nerozpadne, mám z toho strach…“

Skupina ve spolupráci s Blankou a s terapeuty dospěla po delším hledání k naprosto jiným závěrům: a) Hlavním problémem Blanky není samo uvadající manželství, ale něco daleko hlubšího. b) S velkou pravděpodobností sehrál v jejím ranném dětství fakt, že nebyla jako dítě-holčička matkou přijata. A tak se možná nevědomky snažila být spíše klukem. A také se díky chladu ze strany matky daleko více přimkla k otci. Ten tuto její naprosto nevědomou tendenci ještě více posiloval. c) To zřejmě bylo kdysi pro malou Blanku za daných okolností výhodné (adaptivní), získávala si tím přízeň jak otce, tak posléze i kamarádů. Ale to, co bylo původně výhodnou strategií, se posléze ale stalo spíše překážkou.

Ve kterých oblastech? Například ve výběru partnera, posléze v partnerském vztahu, následně i v rychlosti uvadání manželství. Se skupinou jsme hledali další, hlubší souvislosti. Bývají skryté a dostat je „na světlo boží“, tj. (dostat je do vědomí), dá práci. Kladli jsme si opakovaně otázku: Na co mohla mít tato životní strategie ještě vliv? Co ještě mohla způsobovat? A vynořovaly se další skryté souvislosti. . Např. co o tom vypovídá tzv. „přeskočení puberty“? Zde by se přece musela k ženskosti naplno přihlásit. Také jsme pátrali, jaké jí daná strategie přinášela emoční a sociální zisky? No přece dostávala výrazně pozitivní odezvu v partě pre-pubertálních kluků. A ti v této životní etapě, všechno dívčí, slabé, chichotané a zdobivé odmítají a zesměšňují. Často až zuřivě. (Přece to všichni dobře známe z vlastní zkušenosti, stačí si zavzpomínat.). Její úspěšnost ve Skautu, tyto emoční a sociální „zisky“ v ní dále posilovaly mužské složky její osobnosti.

A další zcela zjevné a navzdory tomu ne moc uvědomované souvislosti. Co celoživotní skrývání sekundárních ženských pohlavních znaků? Drtivá většina žen je obvykle na své hezké poprsí hrdá. U Blanky je to opačně: hrbí se a svá prsa skrývá. A co její styl oblékání? Vojenská bunda, kalhoty a pánské mokasíny. To vše podporovalo naši hypotézu: Blanka již od ranného dětství odmítá být holčičkou, dívkou a slečnou, vlastně odmítá vlastní ženskost a do jisté míry i vlastní mateřství. V drtivé většině to u ní probíhalo a probíhá na nevědomé úrovni. Dospěli jsme k tomuto závěru a Blanka s ním souhlasila. Atmosféra trochu ztěžkla. Proto jsme to ještě celé přerámovali v posilujícím duchu: Byla to velmi dobrá a úspěšná strategie. Malé Blance pomohla nejen přežít a přežívat, ale úspěšně se rozvíjet. Vystudovala, osamostatnila se od rodičů, vdala se, má dvě zdravé děti, v práci je úspěšná. To ne každý dokáže. Ostatně malá Blanka neměla mnoho jiných možností. Ano, mohla se zbláznit či umřít. Mnoho dětí to tak řeší, pokud je matka nepřijímá. Blanka to naopak zvládla skvěle. Jen ta stará strategie narazila na své meze. A teď je jí třeba poznat, změnit či dokonce opustit. Pokusili jsme se celý tento závěr, celou tuto situaci trochu odlehčit humorem a také trochu zjednodušit a nakonec zaznělo: Blanka zůstala jakýmsi holkou-klukem (možná dokonce klukem-holkou) a kamarádkou-partnerkou až do své současné dospělosti. To je bezvadné a má to řadu výhod. Jen to příliš nepodporuje „košatost sexuálního života“. A to obecně a v uvadajícím manželství a s postupujícím věkem obzvláště.

Na hledání souvislostí se podílela celá skupina, vládla zde naprostá koncentrace, jakési prazvláštní, úplné pohroužení. Všichni usilovně přemýšleli a bedlivě sledovali reakce samotné Blanky. Ostatně ta byla v obdobném stavu, všechno velice pozorně sledovala a naplno prožívala. Její obličej občas oživoval veliký údiv. Z jejího obličeje bylo vidět, že přerámování a humorné odlehčení na konci ji přišlo vhod. Smála se s námi. Nakonec se vším co bylo řečeno souhlasila. Ostatně je bystrá natolik, aby si i relativně vzdáleníé aspekty pospojovala.

Pak byla skupina, a samozřejmě i Blanka, postavena před otázku: Co s tím? Jak Blance pomoci? Jak přeformulovat její zakázku? Po určité debatě se skupina ustálila na dvou postupných krocích: 1.) Pokusit se Blance zprostředkovat jakési dodatečné, náhradní přijetí matkou (Pracovně tomu říkáme „kompenzační či transformační prožitek“, jeho cílem je doplnit resp. změnit uloženou rannou zkušenost. Některé směry terapie tomu říkají reedukace.) 2.) Pokusit se s Blankou pracovat tak, aby přijala své ženství. Blanka posléze s těmito návrhy také souhlasila.

Hlavní problémy dotyčné byly pojmenovány, individuální zakázka byla zformulována. Teď bylo zapotřebí najít způsob, jak dané zadání splnit. Následovala další týmová práce, další týmové hledání vhodných terapeutických postupů a technik. I to se podařilo, tentokrát hodně zásluhou samotné Blanky. Ta si přála znovu prožít tu situaci, kdy jí matka v porodnici poprvé uviděla. Skupina měla Blance zprostředkovat jakési dodatečné, náhradní přijetí. Jde o již zmíněný kompenzační, náhradní prožitek. Blanka ve spolupráci se skupinou a s terapeuty navrhla velice zajímavý postup (detaily vyplynou z dalšího) a protože do konce workshopu zbýval ještě dostatek času, tak jsme se do toho pustili.

Blanka si ze skupiny vybrala náhradní matku, porodníka a jeho asistentku. Náhradní matka si lehla na zem na žíněnku, přikryli jsme ji prostěradlem. To znázorňovalo porodnici, tj. postel s rodičkou. Celé zadání se postupně zpřesňovalo: Blanka si přála znovu ale hlavně jinak prožít tu situaci, kdy porodník s asistující sestrou přinášejí nově narozené a již osprchované dítě matce. Scéna je nachystána, role rozděleny, všichni vědí, co mají dělat. Skupina s Blankou, s porodníkem i se sestrou odcházejí do vedlejší místnosti. Tam se skupina přemění na „vozík“, a skupina Blanku, nyní opět novorozeně přiváží-přináší z vedlejší místnosti k posteli s matkou. U hlavy novorozeněte jde lékař s asistující sestrou, drží je za hlavu i za ruce a se slovy“…tak vidíte matko, všechno dobře dopadlo.. je to krásná, zdravá holčička… tady ji máte…“ Skupina velice opatrně a něžně pokládá novorozeně vedle matky, ze které asistující sestra mezitím stáhla prostěradlo. Nová náhradní matka ji bere do náručí, objímá ji, sestra je přikrývá prostěradlem. A matka své právě narozené dítě hladí a šeptá mu stále dokola: „…já jsem tak ráda, že tě mám… jsi moje malá holka …já jsem tak ráda, že tě mám… jsi moje malá holka…“ A celá skupina položí své ruce dílem na novorozeně, dílem na matku. Oběma dávají teplo, bezpečí a navíc svými láskyplnými doteky vše, co se děje, stvrzují.

A co při tom prožívají? Tečou jim slzy, téměř všichni pláčí. Štěstím, dojetím a také radostí, že se to celé povedlo. Matka se svým novým dítětem setrvá v objetí a v naprostém klidu ještě dalších cca 20 minut. Skupina tichounce odchází a jde pracovat na venkovní trávník. Slzy postupně osychají, každý má možnost sdělit své dojmy. A první reakce bývají typu: „Ještě nemůže pořádně mluvit… bylo to hrozně silný…“ Pak za námi přichází matka s „novorozencem“ a jejich reakce jsou ku podivu velice obdobné: „…bylo to krásné, raději o tom nechceme mluvit…“ To jsme respektovali a skupina skončila. Ale všichni si všimli, že Blanka má v obličeji naprosto jiný výraz, dokonce by se dalo říci, že má úplně nový obličej. Její pleť měla naprosto jinou barvu, také se změnilo její držení těla. A protože byla veškerá naše pozornost soustředěná na Blanku, teprve po chvíli jsme si všimli, že podobná proměna proběhla u náhradní matky také. Teprve v dalším bloku jsme se dozvěděli, jak to i pro ní bylo důležité, protože první své dítě také moc nepřijímala. A tak se povedlo něco sice neplánovaného, ale důležitého: účastí na příběhu druhého si mnohé mění i v nás ostatních.

Blanky jsme se na konci workshopu dotázali, co bude dál? Zda přijde příště a zda hodlá pokračovat. Zbývá nám přece ještě jeden úkol, ještě jedna její zakázka: udělat něco pro její ženství. Slíbila, že určitě přijde. Další setkání mělo být za 14 dní. Úplně na závěr workshopu jsme jako obvykle provedli jeho celkové zhodnocení. To zde nebudeme rozebírat, v obecnější podobě jsme se o něm zmínili jinde.

Po 14 dnech proběhlo další skupinové setkání. Během něho jsme pracovali obdobně. Vedli jsme debatu o tom, co udělat pro to, aby Blanka přijala své ženství. Po určité obecnější debatě, co to vlastně ženství je, jak to vypadá, když někdo nebere svou pohlavní identitu jako samozřejmou padnul návrh, že je nutné pracovat s jejím celkovým vzhledem a oblečením. A také s držením těla a dechem. Blanka s těmito návrhy posléze také souhlasila. Trochu však váhala, protože si neuměla některé další kroky úplně přesně představit. Trochu jsme ji napínali, protože předpokládané cvičení nijak neohrožuje. Je sice velice účinné, ale celé je spíše úsměvné a často plné humoru. Blanka měla odvahu, do všeho šla. Skupina už měla její plnou důvěru. Šlo o soubor technik, jejichž podstatu pochopíme z dalšího děje.

Pracuje celá skupina, pozornost je však věnována především Blance. Ale nejenom jí. Všichni stojí v kruhu a zkoušejí si dva naprosto odlišné postoje, dva odlišné výrazy obličeje i způsob dýchání. Prvý postoj: nohy u sebe, trochu nejistá kolena - svěšená ramena i hlava - pohled do země - po vydechnutí se dále nedýchá či jen povrchně a v dolní úvrati. Chvíli v něm všichni setrvali s tím, že si mají své tělo, dech i výraz tváře uvědomit. Proč to? Tento postoj bývá při kumulované únavě, studu či depresi, nohy u sebe zvyšují nestabilitu. Pohled do země bývá při nejistotě, pocitu viny a obecně při nízkém sebevědomí i depresi. Špatné dýchání bývá pří sklíčenosti, smutku, úzkosti a mnoha dalších nežádoucích stavech. Druhý postoj, který je naprostým opakem: všichni se narovnají a souběžně mírné rozkročí - ověří si svou stabilitu - rozhlédnou se, podívají se do prostoru, do „okolního světa“ a na ostatní členy skupiny - všichni také začnou naplno dýchat. Při narovnání a rozkročení dojde k otevření se světu, výrazně vzroste stabilita. Všichni doslova i přeneseně v ten okamžik povyrostou. Narovnaná záda jsou znakem dostatku energie a odhodlání. Vztyčená hlava, otevřený pohled, odvaha se rozhlédnou, podívat se „bez bázně a hany“ na okolní svět i na ostatní lidi, to je znakem celkové otevřenosti, nebojácnosti, sebevědomí. Plný prohloubený dech je znakem zdraví, vitality a klidu. Je opakem úzkosti. Oba postoje si Blanka několikrát zkusila. Pak si nový postoj vyzkoušela za chůze i v sedě. A všichni ji pomáhali, všechno nacvičovali s ní. Mezi námi, mnozí to potřebovali stejně naléhavě jako Blanka. A také jim to zcela evidentně prospělo: byli řůžovoučtí, usměvaví. Stejně jako Blanka.

Cíl byl jasný: dostat oba postoje do plného vědomí, dostat je do „hluboké paměti těla“. Pokud se má v životě Blanky dále něco měnit, musí se naučit jinak držet tělo. To vůbec není snadné, protože zvyk je „hodně železná košile“. Bude muset na tom usilovně pracovat. Aby toho dosáhla, musí být schopna kromě jiného čas od času si uvědomovat, jak drží své tělo, jaký má výraz ve tváři, v jakém stavu se vlastně nachází. Jak sama sebe a danou situaci prožívá, co o sobě svým výrazem dává okolnímu světu vědět: co vysílá, co vyzařuje. Oním „čas od času“ není myšleno jednou za měsíc či za týden, ale několikrát za den!

Při sdílení si Blanka dané cvičení pochvaluje, má krásnou barvu a jasné oči. Ostatní opět na vlastní oči vidí její proměnu i proměnu všech ostatních. Pochvalují si to také. A je to tak jednoduché (a zároveň neskutečně těžké): držet se zpříma a dobře dýchat. Blanka navíc dostává prvý domácí úkol: od této chvíle minimálně třikrát ale raději vícekrát denně si oba postoje zkusit a znovu a znovu si rozdíl uvědomovat. Cílem je: „…jít světem jinak, naučit se nosit jako někdo…“ A zdůrazníme, že žena může ve světě pobývat „…jako šedozelený, zakyslý rybíz…“ a nebo jako „…krásná kvetoucí jabloň.“ Je to do velké míry na ní, co si vybere.

Další část zadání zněla: je nutné provést něco s jejím celkovým vzhledem a oblečením. Jak na to? Nápady se jen hrnuly. Díky tomu následná práce daleko nejvíce připomínala týmovou, nezávaznou kreativní hru: Blanka si měla vybrat tři ženy-sudičky a ty dostaly za úkol přeměnit onoho kluka-holku v krásnou mladou ženu. Blanka si „sudičky“ vybrala. Ty si vzaly s sebou kabelky, všechna svá „zkrášlovací fidlátka“ a čtveřice odešla do vedlejší místnosti. Dvě „sudičky“ ještě několikrát přiběhly a šeptem si od zbývajících žen něco vypůjčily. Z jedné z nich dokonce stáhly těsný svetřík, který měla na sobě.

Ve zbývající části skupiny zavládlo napjaté očekávání. A větší bylo u žen. Což je paradoxní jen zdánlivě. Jak sdělily později, hrozně by u toho chtěly být. U té přeměněny proměny. A tak zbytek skupiny mezitím vedl velice spekulativní debatu na téma: Kdo to asi přijde? K jaké proměně dojde? Když se sudičky vrátily a za nimi s malým zpožděním vešla Blanka, malou chviličku se rozhostilo ticho. Pak se strhnul hurónský pokřik a potlesk. Blanka na sobě měla z prostěradla jaké si vpředu rozhrnuté sárí a pod tím onen velice velice těsný a velice barevný svetřík, který velice velice zdůrazňoval některé partie jejího těla. Stejně tak vyzývavé byly nalíčeny její rty i její tvář. Vlasy jí něčím namazali, měla značně avantgardně naježený účes.

Pak se ve skupině rozpoutala vášnivá debata plná humoru. Mužská část si po úvodním údivu trochu tropila posměšky, některé střídmé ženy přitakaly, že to sudičky trochu přehnaly. Dokonce tam padnul názor, „…takhle by mohla jít leda na E 55…“. Po chvíli jsme připomněli ostatním, co si Blanka původně, úplně na začátku přála, s čím sem přišla: „Pomozte mi, ať se to naše manželství nerozpadne …“ Proto další slovo dostala pouze mužská část, ženy měly chvíli jen naslouchat. Rozběhla se debata na téma: Jakou by si ji oni přáli? Pokud by to byla jejich partnerka, jak by měla vypadat? Debata chvíli běžela a pak padnul spásný nápad: Ať nechají prázdných slov a předvedou se. Ať Blanku tentokrát obléknou oni a podle svého. Blanka souhlasila, vybrala si dva z nich, ti si od sudiček půjčili potřebná „fidlátka“ a zase odešli do vedlejší místnosti. Sudičky mezitím nahlas se smíchem naříkaly, že ti dva barbaři všechno, co ony tak pracně vymyslely a namalovaly jistě a určitě totálně zničí.

Když se otevřely dveře, vešel jeden z mužů, dveře podržel a mírnou úklonou pozval Blanku dál. Ta vešla. Tentokrát se nestrhnul ani pokřik, ani potlesk. Ale převládlo uznalé pokyvování hlavou. Blanka na sobě měla z prostěradla udělanou bílou sukni, jeden z „módních návrhářů“ ji půjčil svou světle zelenou košili, tu ji v pase přepásali béžovou šňůrou, aby jí vynikla ňadra. Barevně to krásně ladilo. Také většinu líčení setřeli, pouze ji trochu zdůraznili oči a mírně přibarvili rty. Vlasy jí přečesali do civilního účesu s jemným nádechem chlapecké rozpustilosti. Bylo to daleko civilnější pojetí. V takovémto oblečení by se na rozdíl od prvého převleku dalo skutečně žít.

Pak opět ve skupině proběhla debata. Už vůbec ne tak vášnivá. Vyplynuly z ní zajímavé věci. Ženy-sudičky, se samotné Blanky téměř na nic neptaly. Nezabývaly se tím, co si přeje či nepřeje, dělaly s ní a z ní, co samy uznaly za vhodné. Prostě sudičky. Mužská dvojice se Blanky daleko více ptala, byla to vlastně práce celé trojice, ne jen jich dvou. A další zajímavý poznatek. Všechny přítomné ženy až na jednu, se svých mužů či partnerů vůbec neptají na to, co se jim na nich líbí nebo ne. Oblečení i líčení si prostě dělají jen a jen podle svého. Prostě sudičky.

Blanka na závěr dostala ještě jeden domácí úkol. Možná snazší, možná ještě obtížnější než ten prvý: změnit pokud možno svůj způsob oblékání. Volit daleko ženštější varianty.A spojit to s oním novým držením těla. Cílem je: „…jít světem jinak, ne jako kluk-holka, ale jako krásná, chytrá žena. Naučit se nosit jako někdo…“ A manžel by musel být slepý a hluchý, aby si ničeho nevšimnul, aby nerozpoznal zda má vedle sebe . „…šedozelený, zakyslý rybíz…“ a nebo „…krásnou kvetoucí jabloň.“

výsledky, změny

A jak to s Blankou dopadlo? Docela dobře. Byli jsme s ní v kontaktu ještě asi půl roku. Také se přišla podívat na jedno z dalších setkání skupiny. Byla v letních šatech, vypadala úplně jinak. Kvetla. A manželství? To zatím drží. Když se začala jinak oblékat a česat, manžel ji dokonce nejdříve trochu podezíral, že má milence. Pak si to vysvětlili a jejich vztah se začal postupně zlepšovat, ale nic převratného.

Na otázku, co bylo z celé její terapie nejtěžší? „…zpočátku to jiné držení těla… musela jsem si to hodně hlídat…A začali mě okukovat cizí mužský, to se mi dříve nestávalo…“ A na další otázku, co bylo z celé její terapie nejdůležitější, odpověděla zcela bez zaváhání: „To, jak mě moje nová matka přijala v porodnici…“ A dodala k údivu celé skupiny: „ Vztah s manželem se trochu posouvá, ale jde to strašně pomalu. Je to zkouška trpělivosti… Co se ale radikálně změnilo, je můj vztah k matce. Je daleko vřelejší, nějak jí víc rozumím… a jí to udivuje… Ale mám dojem že největší změna nastala v mém vztahu k dětem, k mým klukům. Začínám se učit něco jiného než studený odchov a oni …mám dojem, že se jim to líbí…“

Co nám uvedený příběh ukázal, co z něho lze odvodit

Pokusme se shrnout, o čem Blančin příběh vypovídá:

• Zadání se kterým dotyčný přichází do skupiny, se může díky důkladné diagnostice radikálně změnit. Mapy jsou z tohoto hlediska nenahraditelné. Ale na to původní zadání je potřeba pamatovat.

• Přijetí resp. nepřijetí dítěte matkou je důležité, mívá závažné důsledky. A opakovaně se nám potvrzuje, že leccos lze napravit. Zde jste viděli jednu z  podob tzv. kompenzačního (reedukačního) prožitku. Jsou skutečně účinné.

• Také jsme viděli, jak lze pracovat s tělem. To je další technika. Důležité jsou neverbální projevy dotyčného. Z nich lze na mnohé usoudit, mapy těla to vhodně doplní. Práci s tělem nelze vlastně ničím jiným nahradit. Slova jsou slova, ale plný dech je plný dech. Ten dokáže pravé zázraky. Držením těla a lepším dýcháním lze mnohé postupně měnit. Ale dá to práci. Je to účinné, ale jen pro dostatečně vzdělané, pečlivé a vytrvalé. A všechny tyto předpoklady Blanka měla. A využila je.

• Během sebelépe promyšleného postupu terapie nelze vše úplně předvídat. Pro tým, pro protagonistu, ale i pro samotné terapeuty je velice motivující společné hledání. Atmosféře ve skupině hodně pomáhá pocit, že se všichni můžeme mýlit. Je osvobozující. Tolik k Blance a jejímu příběhu.