Dobrovolnické centrum Protěž

cestování do hlubin vlastního života - vhledy, proměny, souvislosti

podivuhodné příběhy

ilustrace našeho uvažování, metod a způsobu práce

Úspěšný konstruktér a jeho představivost

Rámec Během studia jsem se zabýval hodně kreativitou. Doktorskou práci jsem psal na téma „Psychické stavy při tvorbě“. Její podstatou bylo srovnání 30 výtvarníků a 30 produktivních techniků. Každý z techniků musel mít alespoň 10 patentů. Se všemi šedesáti respondenty jsem kromě jiného provedl důkladný několikahodinový rozhovor. Část výpovědi jednoho z respondentů zde uvedu. Proč jsem vybral právě jeho, bude patrné za chvíli.

Základní údaje, základní poselství O tom, kdo to byl jen krátce: inženýr, strojař - úspěšný konstruktér převodovek - měl něco přes 50 čs. patentů - v té době to byl už starší pán. .Zde jsou jeho slova, na které nikdy nezapomenu: „Víte, já mám několik výhod. Já se dokáži na svou práci naprosto soustředit. Já když navrhuji převodovku, ta si v průběhu práce téměř nic nekreslím. Jen obecné, jednoduché schéma na začátku, hrubou skicu a pak až hotový návrh. A funguje to! Já si všechno dokážu představit. Udělám si v představě postupně několik řezů, můžu je jakkoliv pootáčet, zvětšovat, zmenšovat, cokoliv co potřebuji. Když uvažuji o jednotlivých ozubených kolech, platí totéž. V představě si kola či jenom zuby hodně zvětším, vidím pak, jak se po sobě dané zuby odvalují a dokonce to přímo na svém těle cítím. Cítím kde dochází k nadměrným tlakům a tření a podle toho upravuji zakřivení zubů a znovu to zkouším. A všechno si pamatuji. Já kreslím až hotový návrh. A funguje to! Převodovky chodí jako hodinky.“ Zajímavé, že ano. Nepřipomíná vám to práci moderních počítačů s programy pro design ve 3D?

Vyplývající závěry a poznatky Tyto či podobné schopnosti jsou opakovaně doložené a nikdo je nezpochybňuje. Z případu tohoto inženýra lze odvodit několik závěrů: 1) Lidský mozek má schopnost vytvářet a modifikovat téměř nekonečné množství tří rozměrných či spíše n-rozměrných představ a dějů. 2) Umíme to téměř všichni, naše sny to dokazují. Zčásti to umí asi i zvířata, která sní. 3) Ne však každý tuto schopnost umí takto brilantně využívat v bdělém stavu a cíleně (z třiceti techniků to uměli čtyři, z výtvarníků šest). 4) Je vysoce pravděpodobné, že halucinace psychotiků a dalších psychicky nemocných mají stejný základ, jsou produkcí snů resp. velice živých představ a dějů v bdělém stavu. 5) Lze se tedy domnívat, že lidský mozek je vlastně seskupení několika biopočítačů, které jsou sice specializované, ale za normálních okolností pracují značně koordinovaně. Jsou schopné ve vzájemné spolupráci vytvářet „n-rozměrné kognitivní mapy“ a tyto mapy ukládat do jakési „vnitřní knihovny“ a zde je znovu a znovu vyhledávat a dále s těmito mapami pracovat. (Pojem „n-rozměrné mapy“ by se také dal nahradit pojmem „mapy, které obsahují mnoho aspektů“ či „mapy o mnoha vrstvách“.) Pokud je umí daný systém cíleně znovu vyhledávat, musí zde fungovat nějaké relativně sofistikované označování daných souborů a příslušné adresáře. 6) Tato schopnost vytvářet, ukládat a znovu využívat tyto n-rozměrné mapy vznikla během evoluce, je určitě zajištěna geny a má velký význam z hlediska učení, adaptace a vlastně i přežití.

Rámec Pracoval jsem řadu let s vrcholovými sportovci. V této sféře psycholog nevystačí s běžnou, již zavedenou diagnostikou a zaběhanými postupy. Zde není cílem pouhé odstraňování potíží, to nestačí. Sportovci chtějí být lepší a lepší, chtějí vyhrávat. Na této kasuistice se pokusím demonstrovat tři věci: systémový přístup - nové diagnostické postupy, využívající vizualizace - metody rozvoje, které co nejvíce vycházejí z jedinečných schopností daného jedince. Jde o daleko celostnější pojetí kognitivních a dalších schopností člověka.

Základní údaje Říkejme našem atletovi Petr z Liberce. Jméno i místo jsou samozřejmě změněny: atlet, běžec - 22 let, zdravý, svobodný - talentovaný, ambiciózní, pracovitý, vůči sportu i životosprávě zodpovědný - zároveň úspěšně studuje na VŠ, i zde patří v ročníku k nejlepším. Petr je ambiciózní a zodpovědný až příliš. V tréninku běhá skvělé časy a uvolněně, při závodech je obojí o poznání horší: je moc napjatý - špatně dýchá - svaly postupně tuhnou - styl se postupně horší - na soupeře začne ztrácet - v poli běžců se propadá. Co tedy s ním, co s tím dělat? Takto se mne ptal jeho trenér.

Celkový postup Pracovali jsme samozřejmě v trojici: sportovec - trenér - psycholog (uváděné pořadí není náhodné, stěžejní je klient, pacient, zákazník). Na začátku je vždy nutné zjistit, o co vlastně jde. Použili jsme tzv. netradiční diagnostické prostředky, během diagnostického procesu jsme společně kromě jiného: evidovali a kreslili sny před důležitými závody a po nich - obdobně jsme kreslili grafy průběhů napětí a obsahy mysli v období před důležitými závody - zkoumali jsme, co se objevuje několik týdnů, několik dnů, několik hodin až několik minut před startem. Výrazně se u něho měnila tematizace snů, klesala kvalita spánku, stoupalo celkové napětí, během dne častěji a častěji na závody myslel, vše bylo doprovázeno stoupající úzkostí a obavami.

Usilovně jsme přemýšleli o tom, jak na to, z čeho vyjít, na co vsadit. Závěr byl jasný: na to, co Petr umí, co zvládá dobře, tj. na jeho úspěšné tréninky. Proto jsme si obdobně nakreslili průběhy napětí a obsahy mysli před úspěšným tréninkem a v jeho průběhu. Vypracovali jsme společně pro Petra projekt osobního rozvoje. Ten obsahoval kromě jiného následující kroky: 1) Vybrali jsme z posledních dvou let jeho nejúspěšnější trénink. 2) Udělali jsme si jeho podrobnou mapu (obrázky, grafy, popisy, komentáře atd.). Zde byla nejen lidská figura a podrobný popis onoho relativně ideálního aktuálního stavu, ale i takové detaily jako oblečení, počasí, postavení slunce, čichové dojmy v té situaci atd. Prostě mapa celku ve smyslu: já-úspěšný běžec naplno v dané situaci, v daném prostředí. Zde je tím míněn úspěšný běh toho a toho dne, v tolik a tolik hodin, tam a tam za těch a těch okolností. 3) Naučili jsme Petra koncentrativní techniku, která umožňuje nasměrovat lidskou psychiku téměř libovolným směrem. 4) Pak se učil vizualizaci a návraty v čase, tj. kultivoval svou schopnost se naplno vracet v čase a přenášet se ve svých představách do zvoleného období, do zvolené situace v minulosti. Zde především do onoho konkrétního dne a do onoho úspěšného tréninku. A nestačí se tam přenést ve svých představách a být tam jako divák. To umí kde kdo, to by bylo běžné vzpomínání. V tomto případě potřebujeme něco daleko hlubšího: aby Petr všechno znovu prožíval naplno, tj. okolí, počasí, pachy, své pohyby, vyladění svého těla no prostě všechno. Pokud to trochu přeženeme, potřebujeme, aby se co nejvíce stal znovu oním Petrem z onoho dne. Cílem tedy není pouhé vzpomínání, to děláme každý a velice často, cílem je totální pohroužení a s tím související celkové „přeladění“. Tento totální návrat umožňuje přeladit resp. vyladit celé tělo i mysl, umožňuje dostat se do onoho žádoucího stavu, který panoval při zvoleném úspěšném tréninku. Tedy do stavu, kdy nejen dobře dýchá a běží uvolněně, ale kdy to tzv. běží samo, kdy nejen běh, ale celá situace, celé „pole“ dostává onu důležitou dimenzi, kterou lze pracovně nazvat: vláčnost-lehkost-radost. Někteří teoretici kreativity obdobné stavy nazývají „plazmatický stav vědomí“, věřící mystici by možná použili výraz „stav boží milosti“.

Takovéto „totální návraty“ a přeladění dokáže po určitém zacvičení relativně dost lidí, ale dokáží to jen za těchto předpokladů: mají schopnost se plně a hluboce koncentrovat - jsou silně motivovaní - patřičně si tuto techniku nacvičili - praktikují ji dostatečně často, aby se ustálila. Ale je to jako se vším, nic není zadarmo, stojí to hodně času a úsilí. Je zde ovšem ještě jeden zádrhel. Za klidných podmínek to jde relativně dobře, to bývá bez větších problémů. Pod tlakem významné situace už to tak jednoduché není. To už každý neumí. Proto následoval další krok. 5) Z toho všeho jsme pro Petra vytvořili individuální, jasně strukturovaný předstartovní rituál. Ten musí být použitelný a účinný i za velkého psychického tlaku. Nezapomínejme, že Petr do své přípravy investoval spoustu času a úsilí, totéž jeho trenér, obdobně jeho rodina a kamarádi a on teď za všechno zodpovídá. A připomínám: Petr je hodně ambiciózní a zároveň hyper zodpovědný. Rituál musí být tedy navíc použitelný a účinný i za nepříznivých podmínek, za špatného počasí, v hluku, na nevhodném a cizím místě atd. atd. 6) Proto se tento rituál musel stát nedílnou součástí Petrova tréninku. Navíc ho za asistence trenéra musel cíleně a téměř povinně užívat před všemi soutěžemi a závody. I před těmi naprosto nedůležitými. Musel si ho prostě dokonale osvojit. Těsně před mistrovstvím světa či OH je na všechno už pozdě, vše musí být nacvičeno a stabilizováno daleko daleko před tím. Tam bývají psychické tlaky ohromné.

výsledky, změny A jak to s Petrem dopadlo? Dobře. Záměrné přelaďování se naučil, předstartovní rituál systematicky užíval a díky tomu byl schopen během závodů odvést to, co měl natrénováno. Odvést to, co uměl. Dokázal běhat na závodech stejně dobře jako při tréninku. Dokázal dojít až na hranici svého výkonnostního potenciálu, nezůstal hluboko pod ním. (Poznámka: Čtenáři, který očekával, že jsme z Petra udělali olympijského vítěze a je trochu zklamán, připomenu dvě věci: 1) Ani tyto nové metody nejsou všemocné. A není nic horšího, než naprosto nereálná očekávání. 2) V úvodu kasuistiky nikde nezaznělo: Petr má jen krůček k olympijskému vítězství, pomozme mu, aby ten krůček udělal. Zadání znělo: Petr v tréninku, když o nic nejde, běhá daleko uvolněněji, daleko lépe dýchá a má daleko lepší časy než při závodech. Tam přestává dýchat, postupně ztuhne a běží jako „koza“. Důležitá je na samém počátku práce jasná formulace zadání.)

Co lze z daného případu odvodit Pokusme se shrnout, o čem Petrův příběh vypovídá: 1) Nikoho nepřekvapí, že se vnímání a prožívání v situaci tréninku a závodu liší. Překvapí však, jak totálně se liší. Mění se nejen dech, svalové napětí, koordinace pohybů a jiné snadno detekovatelné a známé procesy, ale mění se i pozornost a její zaměření, mění se vnímání prostoru a barev, mění se vnímání času, vnímání sebe, mění se tematizace úvah a vnímání významů. Není náhodné, že senzibilové potvrzují radikální změny i v auře a jejím okolí. Prostě se změní nejen celý organismus jako celek, ale promění se i jeho nejbližší okolí. Jsou to změny celostní. Tyto změny jsou doložené a mnohokrát žité.

2) Můžeme si tedy člověka resp. i jiný organismus představit jako určité „energeticko-informační pole“, které se dokáže „překlápět“ do značně různých stavů a vykazovat díky tomu výrazně odlišné charakteristiky.

3) Tentokrát nešlo jen o relativně pasivní představování si něčeho (viz konstruktér a jeho představy převodovky), ale šlo o pohyb, šlo o výkon v nějakém čase, v nějakém prostoru a za nějakých podmínek. Máme tedy v principu schopnost: vytvářet, ukládat a posléze modifikovat téměř nekonečné množství třírozměrných představ - máme schopnost vytvářet, ukládat a posléze znovu užívat složité pohybové konfigurace - obdobně máme schopnost vnímat, ukládat a posléze znovuprožívat řadu dějů a situací jako celky. (Poznámka: Tyto schopnosti možná máme v různé míře snad téměř všichni, naše sny to naznačují. V nich  máme nejpodivnější schopnosti a provádíme těžko uvěřitelné věci. Létáme, plaveme pod vodou či ve vesmíru, pod vodou klidně dýcháme atd. atd.. A bývá to tak snadné. Proč to neumíme i po probuzení, není jasné. A prožívání těchto snových situací? To se pohybuje na široké škále se tak dobře známými póly: absolutní děs --- absolutní radost a štěstí. A navíc se ono celostní „energeticko-informační pole“ dokáže překlopit téměř naráz.)

4) Málo kdo umí bez speciálního tréninku aspoň část těchto schopností záměrně využívat za  bdělého stavu. Jen nemnozí vrcholoví sportovci to sami v sobě objevili spontánně a umí svůj aktuální stav cíleně modifikovat. Představují však spíše promile než procenta z jejich celkového počtu. Ale existují. O těchto mimořádných stavech vědomí a cíleném či spontánním přelaďování jsou celé knihy. Mluví o nich nejen někteří judisté, lukostřelci, šermíři a automobiloví závodníci ale i herci, mistři baletu a muzikanti. (Poznámka: Tuto schopnost překlopit celé „energeticko-informační pole“ měl zcela evidentně Luis Armstrong. Kdo navštívil jeho koncert v Lucerně, ví o čem je řeč. Ten dokázal dostat do mimořádného stavu vědomí nejen sebe a posluchače, ale určitě i stěny sálu Lucerny a možná i část Václaváku nahoře.)

5) Jak příběh Petra dokazuje, a účastníci onoho koncertu to potvrzují také, tyto stavy si lze zapamatovat a dokonce si je znovu vyvolávat a zpětně využívat. Z toho tedy vyplývá: a) Zmíněný systém, pro zjednodušení mu říkejme mozek-kognice-tělo je schopný vytvářet n-rozměrné kognitivně-pohybové mapy. b) Je schopný tyto kognitivně-pohybové mapy ukládat do jakési „vnitřní knihovny“. c) Je schopný tyto mapy za jistých okolností znovu vyhledávat a dále s těmito mapami pracovat. d) Pokud je umí znovu vyhledávat, musejí v oné hypotetické knihovně-paměti existovat a fungovat nějaké značně „sofistikované adresáře“.

6) Tato schopnost vytvářet, ukládat, vyhledávat a opětovně využívat tyto n-rozměrné kognitivně-pohybové mapy nemohla vzniknout jinak, než v procesu evoluce. A proto musí mít značně velký význam z hlediska přežití jedince i druhu, musí mít velký adaptivní a rozvojový potenciál.

Rámec Další případ je ze života manažerů. S nimi v posledních letech pracuji velmi intensivně. Provádíme jejich výběry, podílíme se na jejich přípravě, děláme pro ně poradenství, koučování a občas i psychoterapii.

Základní údaje Jde o příběh ženy z Budějovic, říkejme ji Iva. Jméno je záměrně změněné, ale jinak platí : majitelka a ředitelka úspěšné firmy (obrat v řádu stovek milionů ročně, 64 vlastních zaměstnanců a stovky externistů) - 33 let, celkově zdravá, má trochu nadváhu, má trvalého partnera, zatím bezdětná - je plná energie, spí dobře, odpočívá trochu problémově - je bystrá, pracovitá, extrémní a dlouhodobé zátěže snáší relativně dobře. Měla již delší dobu určité potíže s podřízenými a proto si vyžádala poradenství a posléze i koučování.

Celkový postup, metody, nálezy Pro rozbor její vlastní práce a osobnosti jsme použili kromě rozhovorů: Lu“scherův barvový test - Mapu jejího pracovního života - Mapu jejího pracovního pole - Mapu jejích vnitřních osob. V té jde vlastně o mapování toho, jak se v té které životní etapě celkově chovala, jaké strategie si během nich a především v dětství osvojila.

Jeden z nejdůležitějších nálezů pocházel právě z této mapy vnitřních osob. A byl ve zkratce tento: pocházela z dobré funkční rodiny - byla čilá, bystrá, učila se dobře - své dětství vnímala jako krásné - byla ze tří sester, byla nejmladší - byla hodně závislá na svém otci, který ji upřednostňoval a kterého měla nejen hodně ráda, ale kterého i trochu zbožňovala - za každou cenu se mu chtěla zalíbit - aby si udržela jeho přízeň, byla hodně zaměřená na výkon, obrazně řečeno, „své úlovky-úspěchy nosila právě k jeho nohám“ - se svými oběma sestrami neustále soupeřila, což její otec se smíchem podporoval, sestry jí však pro to neměly příliš rády, zvláště jedna z nich - v dospělosti se tyto dvě téměř rozešly, stýkaly se málo a při návštěvách to jiskřilo jako kdysi.

A proč šlo o jeden z nejdůležitějších nálezů? Z rozboru mapy jejího pracovního pole vyplynulo, že nevědomky užívala velice obdobnou strategii i ve své práci vůči svým nejbližším podřízeným, hlavně ženám v jejím věku: neustále s nimi soupeřila - snažila se nad nimi zvítězit - stále to jiskřilo - slabší povahy raději odcházely. Jen otec už byl mrtev a nemohl se tomu smát a chválit jí. Tato její strategie byla v dětství účinná a relativně úspěšná. Pomocí ní získávala kromě jiného: náklonnost a přízeň toho nejmocnějšího v rodině - výhody plynoucí z této otcovy přízně - měla díky tomu v rodině značně silnou pozici, její chod mohla díky tomu relativně hodně ovlivňovat - ač nejmladší získávala sebevědomí a sílu, získávala zkušenost, jak se se staršími a silnějšími utkávat, jak je obratně zvládat a jak nad nimi vítězit - to se v životě vždycky hodí a zpravidla i zúročí.

Byla to úspěšná strategie. Byla úspěšná ale kdysi, kdysi v dětství. V jiném věku, za naprosto jiných podmínek, v naprosto jiném kontextu. V současnosti a v její pozici je nevhodná, kontraproduktivní a dokonce i nebezpečná: obrací se často přímo proti jejím nejvlastnějším zájmům. Nebylo náhodou, že jeden z jejích stesků zněl: tolik pracuji - snažím se jim být co nejblíže - tolik jim toho dávám - jsou nevděční - nikdo mne nepochválí.

(Poznámka: Nejde nám teď obecně o manažery, ale o trochu něco jiného. Přesto se alespoň krátce zmiňme, proč je daná strategie v její současné pozici nevhodná. Je to především z těchto důvodů: firma není rodina - firma má úplně jiné cíle - jsou zde jiné vztahy a platí zde jiná pravidla - schází tu otec a matka, kteří by chování její i těch druhých přece jenom korigovali; tj. pokud je majitelkou a ředitelkou, tak nad ní už nikdo není a schází tu někdo nadřízený či nestranný - manažer s podřízenými nemá co bojovat a soutěžit, obě strany mají nejenom jinou mocenskou a sociální pozici, ale také jiné role a tudíž i naprosto jiné úkoly - manažer má vytvářet co nejvíce týmového ducha, musí s  podřízenými co nejvíce spolupracovat a ne soupeřit - je naopak výhodné, když se podřízení cítí jako vítězové, ale ne nad kolegy či šéfy, ale nad procesy, nad problémy, nad prací, nad výrobky - boj o pozice k sobě poutá pozornost, energii a čas, ty pak schází jinde - tyto vzájemné boje všechny zúčastěné stresují, trpí především kvalita práce a zvyšuje se opotřebení pracovníků - tento boj je navíc nesmyslný, protože se nedá nikdy vyhrát ani z jedné, ani z druhé strany - boj nespouští pouze jedna strana, také mnozí podřízení se pouští do obdobně nesmyslných bojů.)

výsledky, změny A jak to s Ivou dopadlo? Relativně dobře. Bylo to pro ní trochu šokující poznání. Netušila, že by potíže její firmy mohly mít něco společného s ní samotnou. To neudivuje, bývá to celkem časté, protože z principu vůči sobě býváme hodně „hluší a slepí“. Ale ani ve snu ji nenapadlo, že kořeny jejích problémů leží někde v dávném dětství. Už pouhý tento náhled mnohé změnil. Byl to pro ní relativně šokující aha-zážitek. Na její údiv hned tak nezapomenu. Porozuměla tomu, vnitřně to zpracovala a přijala. A byla velkorysá a silná, a po určitém váhání provedla následující kroky: svolala poradu těch nejdůležitějších lidí z firmy - jasně jim sdělila, co nahlédla a k čemu dospěla - sdělení znělo zhruba ve smyslu: …pochopila jsem… boje se sestrami končí… a pokud s vámi začnu bojovat, upozorněte mě na to, ať se máme čemu zasmát … musím se naučit vás chválit, je za co, jsme úspěšní…a chci to i od vás, otec už je mrtev, tak to musíte vzít za něj…nic není pro podřízené lepšího, než jejich spokojený šéf…

Z jejího vyprávění jsem se dozvěděl, že se časem začaly zlepšovat i vztahy v její původní rodině. Pokusila se něco z toho všeho na rodinné oslavě v lehčím duchu převyprávět i svým sestrám a jejich manželům. Moc to na poprvé nešlo, mnohé hned nechápali, ale při dalších setkáních to rozjelo masivní vzpomínání na dětství a to zapracovalo i v této sféře. Sestry si mnohé ujasnily a vztahy se následně postupně zlepšovaly. Iva byla udivená zjištěním, a podle její výpovědi její sestry také, co všechno si z dětství pamatují. Kolik různých situací a kolik neskutečných detailů. Všechny tři udivovalo, alespoň to říkala, jak tutéž situaci mohou vnímat a prožívat naprosto různě: ona mnohé za legrační a zábavné - její druhá sestra při nich zatínala zuby. Navíc ji udivilo, a mnozí lidé to netuší, že si všichni vedeme pro všechny důležité vztahy jakési pomyslné vnitřní účty. Skvělá sloní paměť může být výhodná, ale také hodně překážet. Často blokuje změnu.

Ale zpátky k naší protagonistce a k našim postupům. Přeháněl bych, kdybych tvrdil, že to vždycky končí takhle dobře. Některé naše osobní strategie máme za ta léta tak „hluboko pod kůží“, že nás ze svých spárů jen tak lehce nepustí. Z naší dlouholeté zkušenosti vyplývá, potvrdil to náš interní mini-výzkum a podobné údaje uvádí i literatura, že úspěšnost našich postupů byla v průběhu let následující: zhruba jedné třetině klientů to pomohlo velice, jedné třetině středně a té poslední málo či vůbec.

Co lze z daného případu odvodit Pokusme se i zde shrnout, co nám tento případ napovídá:

1) Zmíněný systém (mozek-kognice-tělo atd.) nejen vytváří, ukládá a pro další použití vyhledává a oživuje ony zmíněné n-rozměrné kognitivní mapy, ale z těchto map postupně vytváří soubory vyššího typu. (Možná také tyto dílčí mapy jen dosazuje do jakési geneticky dané osnovy.) Říkejme těmto souborům vyššího typu „životní strategie“. Můžeme si je také představit jako jakýsi „soubor programů“ či jako jakýsi „metaprogram“, který řídí chování v určitých klíčových životních situacích resp. řídí chování a rozvoj v určitých etapách života. C.G. Jung by jim asi říkal archetypy.

2) Tyto strategické metaprogramy jsou zřejmě z větší části dány geneticky. Tyto soubory programů, tyto strategie nemohly vzniknout jinak, než v procesu evoluce. Musí mít proto značně velký význam pro přežití jedince a potažmo i druhu. Něco obdobného musí mít i zvířata (možná i rostliny), zřejmě je dědí a v průběhu života jedince či skupiny je pouze dovytváří a dolaďují dle okolností. Organismus je zřejmě nejen schopný ale přímo nucen tyto strategické metaprogramy ve spolupráci s kognicí užívat a dále s nimi pracovat ve jménu přežití a dalšího rozvoje. I pro tyto metaprogramy existují nějaké vnitřní a vnější, situační spouštěče a „vypínače“. Jinak by se spouštěli a vypínaly náhodně a bez vztahu k dané životní situaci. Což se zřejmě při některých psychických či horečnatých stavech a chorobách děje. (Poznámka. Chovatelé zvířat v  zoo či v cirkusech to velmi dobře vědí a proto kladou takový důraz na zachovávání denního, zvířatům dobře známého programu, důraz na dobře známou, zavedenou rutinu. Pro klid a prosperitu zvířete jsou stěžejní. Pro nás lidi také.)

3) Tyto životní strategie jsou převážně nevědomé. Málo kdo z lidí je schopen si tyto své strategie uvědomovat, jasně je vnímat, natož je cíleně měnit. Bez speciálního nadání či výcviku je to velmi obtížné. Jsou to opět spíše promile než procenta z celkové populace. Ale takoví jedinci existují. (Poznámka: Tuto schopnost zřejmě měl Carl Gustav Jung. Ten dokázal reflektovat, co vlastně žije a k čemu to vede. Dokázal naslouchat impulsům ze svého nevědomí a cíleně spouštět a provádět relativně radikální životní změny.)

4) Téměř všichni si vedeme pro všechny důležité vztahy jakési pomyslné vnitřní účty. Z pozorování psů a šimpanzů vyplývá, že to dělají i skupinově žijící zvířata. V každém takovémto pomyslném účtu jsou rubriky typu: dal jsem - dostal jsem, udělal jsem pro něho - udělal pro mne a pod. A vedeme si v daných účtech relativně pečlivou evidenci. Někdo volnější, někdo velice přesnou. A někteří jedinci mají v tomto smyslu skutečně „sloní paměť“. Pamatují si i drobná příkoří desítky let, což jim samotným a samozřejmě i jejich protějškům může setsakramentsky ztrpčovat život. A právě jedna ze sester patří k tomuto typu lidí. Tyto pomyslné vnitřní účty úzce souvisí s naším vrozeným altruismem (tendence pomáhat blízkým) a tudíž i s naším vrozeným smyslem pro spravedlnost.

Rámec Další případ je z oblasti psychoterapie. Šlo o individuální i skupinovou práci.

Základní údaje Jde o mladého muže z Hradce králové, říkejme mu Marcel: bylo mu v té době 32 let - vystudoval úspěšně vysokou školu, obor biologie - pracoval v jednom výzkumném ústavu - zatím svobodný, v té době bez partnerky. Přichází se stížnostmi z pracovní sféry: má neshody s kolegy a především se svým šéfem - má pocit, že ho stále peskuje a buzeruje - nedokáže se prosadit, cítí se neúspěšný - trpí rozladami až depresemi - relativně často je nemocný - partnerské vztahy po nějaké době opakovaně selhávají.

Celkový postup a metody Pro rozbor jeho osobnosti, jeho osobní historie a chování v práci jsme použili kromě jiného tyto metody: Lu“scherův barvový test, Zdroj radostí a starostí, Mapu života, Mapu vnitřních osob, Mapu těla a Mapu pracovního pole.

Hlavní nálezy Nonverbální složka chování a vzhled: na svůj věk má velice dětský obličej - výraz v obličeji je kombinací strachu, pohrdání a potlačované agrese - tělo i jeho chůze trochu připomíná batole.

Z rozboru mapy života kromě jiného vyplynulo: nikdy nechodil do školky, matka ho nikam nepouštěla - hodně si doma kreslil, docela mu to jde, je to jeho hoby, z toho má radost, jinak si radosti moc neužije - už před nástupem do 1. třídy se školy tak trochu bál - v zákl. škole byl obětí šikany - na střední škole se k ní schylovalo, jen tak tak stačil několikrát utéct - na základní, střední i vysoké škole studoval s velmi dobrými výsledky - na VŠ byl spíše samotář - měl zde několik známostí, ale většinou po kratší době skončily. Co pamatuje, mezi matkou a otcem byly odjakživa neshody - v devíti letech je otec opouští - následně po několika letech dochází k oficiálnímu rozvodu. Otec podle jeho výpovědi zajišťoval rodinu materiálně dobře, posléze výživné platil řádně. Jemu i bratrovi přispíval také po celou dobu jejich studií. Téma otce je pro Marcela velice důležité, stále se k němu vrací. Otci má velice za zlé, že od nich odešel a tím vlastně zničil celou jejich rodinu i jeho samotného. Vůbec se s ním nestýká a nemluví s ním. Během rozhovoru ho občas tituluje „…ta jedna svině…“. Na základě četby různých odborných časopisů se domnívá, že právě otec resp. jeho nepřítomnost je zdrojem všech jeho potíží.

Z rozboru mapy vnitřních osob a mapy těla kromě jiného vyplynulo: jako malé dítě sám sebe nakreslil jako ustrašenou postavičku, která je často nemocná (jako biolog ví, že úzkostnost a neurotičnost oslabuje imunitní systém) - ve věku 10 až 12 let sám sebe nakreslil jako bojovníka na koni, který se nikoho nebojí a všechny zabije. Při rozhovoru nad mapami dále vyplynulo: jeho samotného i jeho o tři roky staršího bratra vychovávala babička, ta se o ně velice bála, byla velice úzkostná - matka se o ně také bála, byla snad ještě úzkostnější než babička - jako děti vůbec nikam nesměly chodit, s jinými dětmi si nesměly hrát - jako kluk si např. nikdy neodřel koleno, nikdy neskákal se židle či se stolu, natož se skříně či dokonce se stromu!!! - jeho starší bratr je stejně úzkostný či ještě úzkostnější než on sám - doma odjakživa co pamatuje panovala zvláštní atmosféra plná obav, úzkosti, napomínání a vyvolávání pocitu viny. Po zpřesňujících dotazech doznal, že matka s babičkou vyvolávaly pocit viny nejen v nich dětech, ale i v otci. Na dotaz, co mohlo za těchto okolností otce doma těšit, z čeho mohl mít radost, po relativně dlouhém mlčení Marcel odpověděl: „ To je vlastně pravda, asi nic.“ Marcel nyní žije sám ve svém bytě a při rozpomínání na atmosféru, která u nich kdysi doma za jeho dětství panovala utrousil zdánlivě okrajovou poznámku, která je však velmi významná a vše dokonale ilustruje: „Pokud jdu domů k matce na návštěvu, musím se přiopít, abych to těch pár hodin vůbec vydržel.“ Pak se v další rozpravě ukázalo, že na vytvoření jeho negativního postoje vůči otci se hodně podílela především babička ale i matka. Nikdy si naplno neuvědomil, že on jako dítě vlastně svého otce zavrhnul, že jeho otec „dostal“ statut zavrženého rodiče a podle toho se následně i choval. Marcel koncept zavrženého rodiče znal jen mlhavě a rozhodně si neuvědomoval, že on sám ve vlastní rodině něco takového žil.

Jako stěžejní se posléze ukázaly tyto nálezy: úzkostnost babičky a matky - celková velice znejišťující výchovný styl - celková rodinná atmosféra (viz nutnost se přiopít) - neskutečně málo příležitostí pro zvyšování tělesné i psychické odolnosti - neskutečně málo příležitostí pro postupné osamostatňování se; zřejmě nedošlo k přiměřené separaci od matky v době tzv. truc periody (porod jako první „boj o nezávislost“ Marcel zvládnul, druhý boj o nezávislost ve 3 letech možná ani neprohrál, protože tento boj možná ani nezačal). Tento nález resp. jeho plné uvědomění byl pro Marcela zcela zásadní. Po tomto náhledu se začal zabývat daleko více svým rodem, tj. matkou, babičkou i její matkou a celkovou rodinnou tradicí. Zjistil, že už ve třetí generaci se opakuje velice podobný scénář: úzkostná žena, která nemá žádné hlubší zájmy o cokoliv jiného si najde s obtížemi partnera a vdá se - samo početí a těhotenství ji ještě více zúzkostní (vliv, který oslabuje bazální důvěru dítěte) - původní hladinu úzkosti ještě zvýší narozené dítě či děti a pociťovaná hyper-odpovědnost za jejich životy (další podkopávání bazální důvěry dítěte) - babička a matka své úzkosti sterým způsobem přenášejí na další potomky (z výzkumů vyplývá, že neurotická matka dokáže zneurotizovat i relativně stabilní dítě). A v  partnerských vztazích těchto žen je to obdobné: po původním mírném přizpůsobení se partnerovi dochází k emočnímu ochladnutí - ve vztahu a posléze i v celém bytě vzniká velice „hustá“ atmosféra plná obav, strachů a posléze i obviňování - přitažlivost mizí, sex přestává fungovat - partner ji záhy opouští mentálně, posléze i fyzicky - postupně je jako hlavní viník nezdaru a všeho špatného označen partner - toto přesvědčení je i vštěpováno dětem - postupně vzniká zavržený rodič, zde otec - děti s touto velice nevhodnou „výbavou“ odcházejí do relativně náročného světa dospělých a pokud neprojdou terapií, zde toto prazvláštní mimogenové dědictví, toto prazvláštní „rodové poselství“ předávají dál.

Z rozboru mapy pracovního pole kromě jiného vyplynulo: šéf s ním zachází jako s dítětem a jeho to neskutečně štve, vůči ostatním se šéf tak nechová - při zadávání úkolů se Marcel bojí, zda to pochopil správně a raději se opakovaně ptá - sám se bojí cokoliv důležitějšího rozhodnout a proto se stále na něco ptá kolegů či šéfa a ostatní to štvalo a tak se posléze bojí ptát vůbec, nevěří si - kolegové se mu vysmívají a považují ho za blba ač on sám podle sebe je vzdělanější než většina přítomných (může mít i pravdu, ale je mu to málo platné) - bojí se odevzdat dokončené práce, že nebudou přijaty a posuzovány objektivně, pak má pocit viny - na pracovišti nemá žádného blízkého kolegu či kamaráda, který by mu pomáhal a se kterým by se mohl radit, výjimkou je jedna starší paní, pomocná laborantka, ale ta toho zase moc neví - sama odborná práce ho nestresuje, ale lidé kolem něho.

výsledky, změny Jak to s Marcelem dopadlo? Je to relativně čerstvý případ a tak zatím nelze říci nic jednoznačného. V psychoterapii je při posuzování dosažených změn a při formulaci dalších očekávání nutno brát v potaz jeden nesmlouvavý fakt: čím se zátěže tohoto druhu u dítěte vyskytují v ranějším věku, čím jsou masivnější a čím trvají déle, tím obtížněji se odstraňují jejich důsledky. Ale důležitý a slibný je postoj Marcela: má odvahu do terapie vůbec jít - pracuje na sobě - preferuje hledání pravdy i když to bolí. Ví, že je to bolest „prorůstová“, ví, že bez této bolesti by jeho další rozvoj byl velice problémový a platilo by ono „…naprosto nevědomky své rodové poselství předává dál…“ Řídí se tím, co říkal a sám na vlastní kůži prožil C. G. Jung: neuróza je příležitost k růstu. Mám pocit, že se téhle příležitosti Marcel chopil. Změny jdou pomalu, vyžaduje to spoustu práce i trpělivosti, zlepšování je zatím „nesmělé“, ale začíná se objevovat.

Už před začátkem naší spolupráce byl Marcel v péči psychiatra a bral antidepresiva. Ta bere i nadále. Díky mapám a rozhovorům nad nimi se však zdá, že daleko lépe rozumí své úzkostnosti a jejím kořenům. Také se začíná měnit jeho postoj vůči otci. Marcel naštěstí nepřesunul obviňování z otce na matku, což se v některých případech stává. V porozumění své i matčině úzkostnosti mu hodně pomohlo poznání, že jeho matka, její matka i její matka, tedy jeho babička a prababička, si v sobě nesou nějaké ne příliš šťastné „rodové-poselství“ a předávají ho nevědomky dál. Původní kořeny tohoto poselství zatím nezná, ale hodlá svůj rod prozkoumat poněkud více do hloubky. Hodně si na toto téma v poslední době píše a kreslí.

Marcelovi se navíc podařilo něco velice důležitého: má partnerku a tento vztah zatím trvá a vypadá nadějně. V jejich vzájemném vztahu hodně pomáhá i to, že si Marcel naplno jasně uvědomuje, jak nevědomé motivy plynoucí z raného dětství resp. z  rodového dědictví ovlivňují partnerské vztahy. Smutný „milostný“ příběh jeho matky a otce je pro něho varováním. Marcel se svou partnerkou to nebudou mít se sebou jistě snadné, ale doufejme, že vztah vydrží.

Marcel má velký vnitřní potenciál: je mladý - je tvořivý - je vzdělaný - je pracovitý. Ale zároveň je téměř čítankovou ukázkou toho, jak úzkostnost dokáže tento potenciál blokovat. Marcel je zároveň také živým dokladem toho, že k celkové životní úspěšnosti nestačí vysoká úroveň školního IQ, ale že limitujícím faktorem je úroveň EQ (emoční kvocient, úroveň emoční inteligence).

Co lze z tohoto případu vyvodit

1. Pro Marcela je osobně důležitým tématem jeho celková důvěra-nedůvěra ve svět. Z výzkumů matek i dětí a z pokusů na laboratorních zvířatech se ukazuje, že základ důvěry ve svět, tzv. bazální důvěra, se vlastně vytváří již v průběhu těhotenství. Děloha představuje pro plod „celý okolní svět“. Pokud je matka tělesně i psychicky zdravá a dítě si přeje, pak bývá tato „děloha-svět“ převážně spíše vláčná, výživná, a přátelská. Je to svět, na který je spolehnutí. Ale u matek, které jsou úzkostné, plné obav a strachů, nemocné či závislé na nikotinu či alkoholu a které si dokonce dítě nepřejí, bývá tento „svět“ naopak povětšinou nevlídný, tvrdý, nejistý, nespolehlivý či dokonce vyloženě nepřátelský až jedovatý. A dítě mu nemůže důvěřovat, musí neustále bojovat o holé přežití. Zde, v tomto „světě“ se tedy vytváří naše základní nastavení. Nastavení, které nás zřejmě provází povětšinou po celý zbytek života. Víc a více se tedy potvrzuje smutné poznání: okolnosti početí, průběh těhotenství a průběh porodu mají velikánský vliv na bazální důvěru a tím i na náš další život.

2. Velkou roli u Marcela hraje úzkost a úzkostnost, což úzce souvisí s předchozím. Trochu si ujasněme, co to vlastně úzkost je. Jejím základem je stav, kdy je spuštěn orientačně pátrací reflex. Krásně je patrný např. u pasoucí se srny. Co chvíli se přestane pást a pátrá. To se právě na chvíli spustil tento specifický program, který má tyto hlavní charakteristiky: pozornost se „zúží“, zaměří celou kognici na monitorování okolí - utlumí se dech, aby byly slyšet i nejslabší šelesty - potlačí se jiné programy a tím řada v daný moment nedůležitých tělesných procesů. Nebezpečí totiž může přijít odkudkoliv a srna musí být schopna rychle přejít do útěku. Pokud se nic podezřelého neděje, program se po chvíli zase „sám vypne“ a srna se pase dál. Po chvíli se to celé opakuje. Ptáci dělají totéž. Občasné spouštění je zřejmě automatické a z hlediska evoluce bylo a je vysoce adaptivní. Přispívá k přežití. Pokud je však okolí trvale zneklidňují, srna se nikdy pořádně nenapase. Příliš časté spouštění tohoto specifického programu vede ke stresu, k únavě, časem se celý systém tzv. „ztrhne“. Byly překročeny meze adaptace.

3. Úzkostnost jako rys je potom vrozená či naučená tendence, pro kterou platí: orientačně pátrací podprogram se zapíná často či dokonce může být zapnutý trvale (tomu by napovídal špatný spánek a děsivé sny u úzkostných jedinců) - tento specifický program se spouští i v situacích, které ostatní lidé vnímají jako naprosto klidné a bezpečné, zřejmě je porušeno hodnocení okolí, všechno je potenciálně nebezpečné (viz nepřátelská děloha a podkopaná bazální důvěra) - příliš často spouštějící se program klade enormní nároky na tělesné regulace, oslabuje posléze imunitu. Také jistě není náhodné, že téměř všichni úzkostní lidé špatně dýchají, nají povrchní „úzký dech“. Pro úzkostného jedince, stejně jako pro srnu, která má hodně predátorů, totiž nebezpečí může přijít odkudkoliv a kdykoliv. Je to difúzní strach. Příliš často či dokonce trvale spuštěný „orientačně pátrací program“ a na něj navazující tělesné reakce vedou k tomu, že je celý systém „mozek-kognice-regulace-tělo“ trvale přetěžován. Úzkost je tudíž výrazný stresor a častá stresová odezva organismu vede postupně k oslabování imunity. Posléze se mohou objevit téměř jakékoliv poruchy a choroby. Jako první to u daného jedince zpravidla odnáší jeho nejslabší článek. Projevy a důsledky jsou tedy značně individuální. A tyto individuální zdroje stresů a vysoce individualizované odezvy velmi dobře zachycují právě mapy těla.

4. V této souvislosti se nabízí ještě jeden aspekt. Marcelova matka a babička, pracovité, ustarané úzkostné ženy plné starostí, neměly a nemají kromě těchto dvou dětí žádné jiné zájmy. A tak oba syny-vnuky doslovně neustále hlídaly, opatrovaly, krmily, ochraňovaly, okřikovaly a dirigovaly. Tím v dětech nejen trvale a masivně posilovaly úzkost, strach a nesamostatnost, ale zároveň tím neustále zvyšovaly vzájemnou závislost ve smyslu: nikdo by o vás nepečoval tak, jako my - všude je hrozně moc nebezpečí, jen v naší blízkosti ne ↔ nikdo by o nás nepečoval, tak jako ony - všude hrozí ohromné nebezpečí, jen u nich ne. Pokud zvažujeme ztráty a zisky na obou stranách, zdá se, že zisky na straně těch dvou žen byly zřejmě větší: naplnění smyslu života - obrana proti potenciální samotě. Co by byly bez dětí? Jen a jen ustarané, úzkostné a opuštěné ženy, které nemají nic. Takto měly alespoň statut starostlivých matek a mohly být na sebe hrdé. Lze se tedy domnívat, a podezření je oprávněné, že obě aktivně, ač asi toho nebyly vědomy, zabraňovaly oběma chlapcům v přirozeném osvobozování se. Zabránily separaci, která u zdravých dětí, pokud mají normální zdravé matky, obvykle probíhá kolem 3 let věku dítěte. V tomto období děti revoltuj. Mají zcela zdravou potřebu vymanit se z oné příliš těsné a svazují závislosti na matce. První revoltou-separací je porod. Pokud ten neproběhne dobře, dítě je poškozené či umírá. Pokud tato druhá revolta neproběhne dobře či neproběhne vůbec, dítě sice přežije, ale jeho další rozvoj je výrazně zkomplikován. A tito jedinci to nemají zpravidla sami se sebou i s okolím nijak lehké. Obzvláště v první polovině života. Bohužel a nebo bohudík. Jak jsme již v souladu s Jungem naznačili: neuróza je také velká příležitost.

5. Velice důležitý je také u Marcela jeho vzhled, jeho pohyby a vůbec neverbální složka jeho chování. Jeho nezralost je až zarážející a napovídá mnohé. Již jsem se zmínil o konceptu vnitřních, n-rozměrných kognitivních map, které si vytváříme, ukládáme a znovu a znovu je užíváme. Ty mají genetický a vrozený základ, ale jistě se v průběhu života postupně dotvářejí, modifikují, rozvíjejí. Děje se to jak prostřednictvím učení, tak i zrání. A jak je z Marcelova vzhledu patrné, masivní úzkostnost a nedostatek příležitostí pro rozvoj mohou tyto procesy učení i zrání výrazně zpomalovat či dokonce úplně blokovat. Lze tedy říci, že úzkost resp. úzkostnost v jistém slova smyslu „debilizuje“. U Marcela k tomu došlo zcela jasně v oblasti hrubé motoriky a držení těla, ale také v oblasti sociálních dovedností a potažmo i v oblasti rozvoje životních strategií.

6. Neverbální složky našeho chování mají také komunikační rovinu. Každý z nás v sociálních kontaktech vysílá i přijímá, něco svým vzhledem a chováním v druhých spouští a sám na něco reaguje. Marcel samozřejmě také. Většina mezilidské komunikace má vždy více vrstev. I zde platí koncept dvojí kvantifikace, který známe z etologie: naše chování závisí na našem vnitřním vyladění a na kvalitě spouštěče resp. na typu situace. A Marcel, který je samozřejmě také spouštěčem, má v tomto smyslu velice zajímavý výraz obličeje a zvláštní držení těla. Nabízí se slovo ambivalentní, ale spíše se hodí slovo polyvalentní. Ve svém těle a obličeji má téměř neustále a současně několik výrazů či dokonce postav: malé ustrašené dítě - zvídavého kluka - mladého vzdělaného muže, který pohrdá ostatními - agresivního rytíře. Pokud to zjednodušíme na základní emoce, je to prazvláštní a značně „výbušná“ směs, kde jsou souběžně přítomny: strach-zvídavost-pohrdání-potlačovaná agrese. Pro vnějšího pozorovatele je to velice matoucí a svým způsobem namáhavé. Je velice těžké dešifrovat a významově navzájem sladit tyto rovny: co Marcel míní tím, co právě říká - rozpoznat, co Marcel momentálně prožívá - je obtížné vydedukovat, co vlastně chce - je obtížné usoudit a nějak uzavřít, jaký vlastně ve skutečnosti Marcel je. Je dokonce těžké při kontaktu s ním odhadnout, zda nás vůbec bere či nikoliv. A v čem spočívá ona výbušnost? Tato matoucí kombinace funguje jako zvláštní spouštěč. V druhých lidech spouští velice různé, ale psychologicky srozumitelné chování. U soucitných žen spouští tendenci pomáhat onomu ustrašenému dítěti - u zvídavých lidí vzbuzuje otázku, co to je za prazvláštní figuru, co je to za „mašíbla“ (český mašíbl aneb čeští magoři, šílenci, blbové) - u těch, co špatně snáší pohrdavé přehlíživé postoje vzbuzuje otázku ve smyslu, co to je za machra, že se na všechny dívá tak spatra - u těch, co takovéto situace řeší rychle a jednoduše „…ten frajer chce přes dršku…“. A dají mu. A sám Marcel je udivený, co se to všechno děje a je hluboce přesvědčen, že je v tom všem naprosto nevinně. Není divu. Sám sebe nevidí a o etologii toho moc neví.

7. Marcelův příběh nabízí ještě jeden poznatek. Takto extrémní a do jisté míry devastující mateřsko-babičkovská péče o děti je relativně nová. Zřejmě souvisí s rozvojem hygieny, lékařské péče, s nárůstem bohatství i volného času a také s výrazně se sníženou kojeneckou úmrtností. Ještě před několika desetiletími  bylo v převážné většině rodin daleko více dětí, dospělí měli daleko méně volného času a představa, že matky tehdy neměly na práci nic jiného než 16 hodin denně doslova dětem „stát za zadkem“, je bláhová. Děti musely být daleko samostatnější, daleko dříve musely doma či na polích pomáhat a pokud měly volno, hrály si ve větších skupinách někde venku. V těchto přirozených skupinách ti starší (sourozenci, bratranci, děti sousedů či prostě kamarádi) měli ty mladší prostě na starosti, zodpovídali za ně. Bylo to dáno zvykově a všichni s tím byli srozuměni. Ti starší vykonávali naprosto samozřejmě nejen role vůdců, rádců, soudců i trestajících, ale také zastánců a vychovatelů. Pro facku nešly daleko, ale šikana tu téměř neexistovala. A pokud ti starší tyto své role „dočasných rodičů“ zanedbali, večer to doma schytali. Marcel ani jeho bratr takovouto skupinu dětí, takovéto hraní si s kamarády venku nikdy v životě nezažili. Nenaučil se kromě jiného zacházet s autoritou. Otázka potom zní: lze mu v rámci psychoterapie tuto scházející a tak důležitou zkušenost vůbec nahradit? Nevím. Možná by pomohlo si to ve skutečných dětských skupinách dodatečně odžít. A nezralost mužů má podobu pandemie. Nápad na první pohled krkolomný: co kdyby se na tento druh psychoterapie zaměřily některé skautské oddíly?

8. V této souvislosti je nutné zmínit ještě jednu podstatnou okolnost: v těchto dětských skupinách jasně převažovala atmosféra povzbuzování. Vládlo zde až mýtické: Nebuď srab! Skoč… vylez tam…přeplav to…prolez tam…projdi tam tudy potmě.. a tak dále a tak podobně. Kdo váhal a bál se, byl prostě srab. A tohoto potupného titulu se každý snažil co nejdříve zbavit. V rodině Marcela to bylo naprosto opačně. Pokud pozorujete a posloucháte současné matky či babičky s dětmi, a bohužel totéž dělají vychovatelky ve školkách a ve školách, zjistíte, že teď je to v mnoha rodinách naprosto jinak. Podobně jako v té Marcelově. Zde naopak převažuje atmosféra systematického srážení, strašení, zastrašování až vyhrožování. Zní tu téměř neustále: nelítej tolik… nelez tam … neskákej… něco se ti stane…zase budeš nemocný… nesvlíkej se, nastydneš …nebudu s tebou lítat po doktorech... najez se a tak dále a tak podobně až do nekonečna. Převládá zde tedy vlastně opak, tj. ustrašené, úzkostné ale nahlas nevyslovené: buď srab!!! Kdo váhá, kdo se bojí, kdo je přiměřeně tlustý a způsobně se vede za ruce v trojstupu (což až děsivě připomíná procházky vězňů či dokonce koncentrák), ten je nynánek, ten je naše hodné dítě. Dokonce se vynořuje vedle dvou zmíněných modalit ještě další, ve své hrůznosti ještě „dokonalejší“. Uveďme si všechny tři výchovné modality hezky vedle sebe resp. po sobě, tak jak se z hlediska historie vynořovaly, ať vynikne ta devastující proměna: vylez tam, jinak seš srab - nelez tam, spadneš, něco se ti stane - něco se ti stane a já bych plakala, maminka by plakala a to přece nechceš, viď. Lze to vyjádřit ještě lapidárněji: dříve povzbuzování - později zastrašování - nyní emoční vydírání. Jsem zvědav, jak si s tím evoluce poradí. Asi snadno. Za ty miliardy let už to udělala nesčetněkrát: co se nezdaří, to prostě vymře a zmizí.

9. Strategie, kterou si Marcel kdysi osvojil a kterou můžeme pracovně nazvat „poddajné, bázlivé dítě“, byla kdysi výhodná a adaptivní. Umožňovala maličkému Marcelovi přežít, tj. pomáhala mu zajistit si přízeň matky a babičky, tj. klíčových osob. Umožnila mu přežít, neumožňovala však rozvoj. Ten bohužel blokovala. Tato strategie s nástupem do školy, tj. při vstupu do širšího světa, už byla vysoce nevýhodná a zůstává nevýhodná dodnes. Povolání a práce je u dospělého muže obvykle zdrojem úspěchu a sebeúcty. U Marcela to tak není. Sféra práce je zdrojem obav, stresů, frustrací a ponížení. Šéf s ním zachází jako s dítětem a má v jistém slova smyslu pravdu: Marcel v mnoha ohledech stále dítětem je. Extrémní závislost na matce ho např. nenutila se naučit rozhodovat. Tato nesamostatnost velice omezuje jeho pracovní využití. Navzdory tomu, že je dospělý a vzdělaný. Kolegové se k němu chovají obdobně jako kdysi spolužáci. Ani jim se nelze divit. Marcel svým obličejem a držením těla je provokuje a toto jejich chování nevědomky spouští. Opět je to v jisté míře šikana, naštěstí mírnější. Obdobně úspěchy-neúspěchy u žen. Málokterá žena si přeje mít za partnera malé ustrašené dítě, kterému musí stát 16 hodin denně „za zadkem“ a o které musí stále pečovat jako kdysi matka-babička. A pokud si takového muže vybere, postupně dozraje a přestane ji to bavit a zatouží po bojovníkovi. Zkušenosti z manželské poradny to bohužel dokládají.

10. Na Marcelovi lze také krásně ilustrovat práci nevědomí, tak jak ji pojímá C.G. Jung. Kde se vzala na mapě vnitřních osob postava rytíře na koni? A vynořila se jen náhodou? Určitě ne. Nevědomí se snaží komunikovat s vědomým já a nabízí mu určité řešení resp. určitou pomoc. Postava v brnění představuje archetyp bojovníka. Ten je pro všechny mladé muže významný a pro Marcela obzvláště. Vzpomeňme si na jeho výpovědi, na jeho ostatní kresby na mapě vnitřních osob, na jeho zkušenosti z rodiny i ze školy: úzkostné malé dítě - vystrašený otloukánek - mladík samotář, ne příliš úspěšný u žen - chlápek, který je v práci považovaný šéfem za dítě a kolegy za blba. Za této konstelace archetyp bojovníka představuje jasnou kompenzaci. Tato postava má všechno, co Marcel postrádá: nebojácnost - odhodlání - ochotu rvát se i zabíjet - krásný vzpřímený postoj a vzhled - má i důstojnost a úctu. Je to prostě rytíř. Nevědomí spouští kompenzační proces, který posiluje já a zachraňuje sebeúctu. A lze se ptát, jaký „hardware a software“ k tomu využívá? Zřejmě tentýž, co vytváří, ukládá a znovu vyhledává ony n-rozměrné kognitivní mapy. Zřejmě jde o jejich modifikaci, které nevědomí využívá i pro vnitřní obranu a posilování ega. To je z hlediska evoluce velice sofistikované řešení: ryze imaginární rytíř napomáhá přežití, stabilitě a za jistých okolností i dalšímu osobnímu rozvoji.

11. V souvislosti s postojem Marcela vůči otci jsem zmínil pojem „zavržený rodič“. Obvykle se tím míní: dítě či děti jednoho z rodičů zavrhují - mají vůči němu silný, odmítavý až nenávistný postoj - někdy to jde tak daleko, že dané děti rodičovství zavrženého rodiče úplně popírají a tvrdí, že tento člověk vůbec není jejich skutečným otcem či matkou. Takovýto negativní postoj může být naprosto oprávněný, může mít velmi reálné kořeny. Např. daný rodič všechno propíjí, děti bije a pod. Ale může být také vyvolán naprosto uměle, bez věcných důvodů tím, že druhý rodič či jiný člen rodiny dlouhodobě daného rodiče pomlouvá, v očích dítěte či dětí ho snižuje, očerňuje a obviňuje. Někdy jde o naprosto nevědomou činnost, někdy jde o vyloženě cílené působení a mstu. V obou případech však jde o postupnou indoktrinaci. Ta u dětí jde relativně snadno, jsou hodně důvěřivé a zatím jim ještě schází kritické myšlení a odstup. Pokud přijmou toto hodnocení, pokud přijmou tento postoj, a často na celý život, vlastně tím jednoho z rodičů ztrácí. Jsou z nich tím pádem poloviční „mentální sirotci“. A pro zavrženého rodiče potom přestává být domov a rodina místem bezpečí, společného jídla, klidu, odpočinku a intimity a stává se místem, které je naopak zdrojem napětí, hádek a stresů. A začínají boje či útěky. Otec Marcela to řešil útěkem.

12. Ještě se zastavme u tendence vyvolávat pocity viny. Máme vrozenou tendenci pomáhat blízkým, především našim sourozencům a přátelům. Máme vrozenou tendenci pomáhat mláďatům obecně. Jde o vrozený altruismus. Pokud tak neučiníme, můžeme to prožívat jako zahanbení a mít pocit viny. Mnozí sociobiologové tvrdí následující: u vyšších zvířat, která žijí v trvalých skupinách, se samice více podobají mláďatům - zřejmě to v průběhu evoluce přinášelo konkurenční výhodu, protože v samcích tak snadněji spouští ochranitelské chování - mnohé samice dokonce produkují škemravé chování jako mláďata a tím toto ochranitelské chování ještě posilují - pokud na škemrání samec nereaguje, samice se zlobí a snaží se vyvolat pocit viny, aby tím obnovily či dokonce zvýšily úsilí a investice ze strany samce. Tato strategie se objevuje i u žen a je asi úspěšná jen za několika předpokladů: pokud se to děje v optimální míře - pokud se na „vzájemném emočním účtu“ objevují ještě jiné položky než jen zloba a spílání, např. sex, něha a péče - a pokud není relativně snadná možnost odejít do jiného vztahu a do jiné domácnosti. Jak jsme z map a rozhovorů zjistili, mezi matkou a otcem Marcela některé předpoklady nebyly splněny. Vztah se rozpadnul.

13. Také cílená indoktrinace dětí je zajímavý proces a Marcel ho prodělal. Jde vlastně o záměrnou „implantaci“ určitého souboru memů do psychiky dítěte. Co znamená mem? Je odvozen od slova memory (angl. paměť) a je jakousi analogií k pojmu gen. Gen je určitou jednotkou genetické výbavy, mem je jakousi pomyslnou jednotku toho, co si z dané kultury v průběhu života osvojujeme. Je to jednotka „kulturní výbavy“. Kulturou se myslí vše, co vytváří člověk, opakem je příroda. Soubory memů si osvojujeme prostřednictvím učení. Memy se podle některých odborníků chovají jako viry a obdobně se i šíří. Nejsou schopny samostatné existence, potřebují svého nositele, ve kterém obsazují nějaké části jeho kognitivního systému. Pokud to „imunitně-kognitivní subsystém“ dovolí, soubory memů zde začnou cirkulovat, posléze se v daném kognitivním systému trvale usadí a začnou zde vytvářet svá „ložiska“, svá „centra“. Soubory memů, tedy dokáží daného jedince dočasně či trvale „infikovat“. Tyto soubory jsou různého druhu. Některé jsou neutrální, jiné prospěšně a jiné vyloženě škodí. V rámci skupin a při vzájemné interakci pak tyto soubory memů dokáží „přeskakovat“ z jednoho člena na druhého, dokáží se šířit a způsobovat event. i nákazu.

14. Pojmu viróza se užívá běžně, pojmu memóza nikoliv. Viróza je stav, kdy viry v hostitelském organismu obsadily tak velký počet buněk, že se spouští masivní obranná reakce a mění se dočasně či trvale chování celého organismu. Důsledkem může být nová zkušenost buněk a posílení imunity ale také třeba trvalé poškození. Útok virů tedy může daný organismus obohatit, posílit ale také oslabit, poškodit či dokonce zabít. Obdobně působí memóza. Nejlehčí a relativně nevinnou formou memózy je např. situace, kdy si nás ráno osedlá nějaká melodie či velice živá představa a my se jí ne a ne celý den zbavit. A při řízení auta může takováto živá představa poutat pozornost tak silně, že může dojít k autonehodě. I memy tedy dokáží zabíjet. Memóza je tedy stav, kdy soubory memů v hostitelském organismu obsadí tak velkou část kognitivního systému, že se mění dočasně či trvale chování organismu jako celku. To může být z hlediska dalších adaptací výhodné či naopak nevýhodné. Evoluce s geny,  viry a s memy neustále experimentuje. Lze tedy mluvit nejen o virózách, ale také o memózách a v souvislosti s nimi i o epidemiích či dokonce pandemiích. Např. marxismus a na něj navazující komunismus byl a stále ještě je ukázkou takovéto celosvětové memové pandemie. Tato memóza byla o to nebezpečnější, protože má obdobné schopnosti jako má AIDS: a) U napadených jedinců nejen obsazuje dlouhodobě či dokonce trvale rozsáhlé části kognitivního systému a ty modifikuje. b) Ale navíc vyřazuje ze hry i větší část „kognitivně-imunitního systému“. Jak ukazuje historie, u postižených touto memózou jsou trvale poškozeny především dvě oblasti kognice: 1) Schopnost relativně střízlivě a věcně pozorovat okolní svět. 2) Schopnost kriticky myslet. Sám Marx byl postižen touto memózou, obojí naprosto postrádal. Obdobně je postižena většina jeho skalních vyznavačů. A výraz „skalní“ zde není náhodou, naznačuje odolnost těchto memů-virů proti změně. Některá kognitivní centra a sám imunitní systém jsou natolik postiženy, že je zde jen malá naděje na uzdravení. Memózy mají tedy pravděpodobně na svědomí tolik lidského neštěstí a tolik lidských životů jako virózy. Možná dokonce i víc. A jak medicína i historie dokládají, někteří jedinci, rodiny i celé society podléhají virózám a memózám relativně snadno, jiné jsou vůči nim daleko odolnější. Marcel bohužel nebyl příliš odolný ani v jednom případě. Oslabené a navíc izolované dítě je snadnou kořistí.

15. Memózy mohou mít různou podobu i rozsah. Vedle těch velkých, celospolečenských existují i memózy dílčí, např. rodové, rodinné či dokonce ryze individuální (opouzdřený systematický blud je příkladem takovéto individuální úporné memózy). A synergie se projevuje i zde. Pokud se náhodně propojí nevhodná kombinace genů s nevhodnou kombinací memů a ještě navíc s relativně rychlým učením se nápodobou, může vzniknout značně „toxická“ směs s fatálními důsledky. Např. tato trojkombinace: vrozený sklon rychle a často spouštět orientačně pátrací reflex (vysoká úzkostnost) - v rodu po ženské linii předávané nevývratné přesvědčení, že se má v mužích vyvolávat co nejvíce a co nečastěji pocit viny (rodová memóza) - dobře odkoukané a osvojené manipulativní postupy, jak to dělat v praxi (rychlé učení nápodobou). Právě takováto kombinace se v rodině Marcela objevila. Důsledky známe.

Tolik příběhy, tolik o mladém úzkostném muži a o jeho dědictví, které dostal na cestu. Je na Marcelovi, zda tuto výzvu přijme, zda dané dědictví uchopí jako příležitost k růstu a nebo si z něho vytvoří pohodlnou omluvu-výmluvu. Pohodlnou, ale draze zaplacenou: žít celý zbytek života v kverulaci a marodérství, to není žádná legrace. Přejme tedy jeho dětem a vnukům, ať dědictví, které jim jednou bude předávat, je o řádný kus radostnější, než to, které dostal on. A Marcelovi přejme hodně sil a trpělivosti. Nebude to snadná cesta. Ale rytíř má zdatného koně, rychlý meč a ještě rychlejší ruce.